Divadlo jiskřivého, inteligentního humoru
Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtviFoto: www.divadlovceletne.cz
Propojit v divadle zábavu, humor, inteligenci a uměleckou kvalitu není zřejmě jednoduché - inscenací, jež bychom mohli charakterizovat všemi zmíněnými přívlastky naráz, se za sezonu mnoho neurodí. Ty, o nichž bude řeč, k nim ale náleží.
"Prokletí nefritového škorpióna" v Divadla Na JezerceFoto: Divadlo Na Jezerce
Největší zásluhu na úspěchu Prokletí nefritového škorpióna, inscenovaném společností Jana Hrušínského v Divadle Na Jezerce, má bezesporu Ondřej Sokol, který filmový příběh Woodyho Allena Prokletí žlutozeleného škorpióna přeložil, upravil a navíc i zrežíroval. Ve všech těchto třech oblastech projevil smysl pro jazykovou i situační komiku, pro vyváženost celku a vybroušenost každého detailu. Stěží by však jeho vytříbený divadelní vkus (který již vícekrát osvědčil v Činoherním klubu, kde působí jako herec a režisér, i v Divadle Pod Palmovkou, jehož uměleckým šéfem se stal v loňském roce) našel naplnění, kdyby nerezonoval se schopnostmi interpretů. Pozoruhodně si hlavní allenovskou roli "přešil" na svůj temperament principál souboru. Pojišťovací agent Biggs - úspěšný i v těch nesložitých případech, leč zlovolným hypnotizérem přinucený v hlubokém bezvědomí provést krádeže, jež pak má sám řešit - není v podání Jana Hrušínského roztěkaným neurotikem, ale dobrosrdečným flegmatikem. Napětí, které vzniká mezi takto charakterizovanou figurou a jejími sofistikovanými a bystrými replikami, je silnější než ve filmové předloze. A zvláště jiskří v situacích, kdy se Briggs dostává do konfliktu s novou pracovnicí pojišťovny Betty Fitzgeraldovou (Kateřina Lojdová), kterou její milenec a šéf Magruder (Martin Preiss) pověřil zefektivněním a "restrukturalizací" pojišťovny. K posílení hravého prvku inscenace výrazně přispívá také střídání tří dalších interpretů v rozličných rolích, z nichž některé jdou - což opět zvyšuje napětí a vtip - proti jejich typu. Nezapomenutelný je třeba Jaroslav Kepka coby padoušský mág, jenž donutí zapřísáhlé nepřátele Briggse a Fitzgeraldovou nejen k tomu, aby v hypnóze okrádali své pojištěnce, ale též k tomu, aby se vzájemně milovali.
Hra "Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi"Foto: www.divadlovceletne.cz
Od inteligentního humoru k intelektuálskému sahá výrazová škála, kterou v Divadle v Celetné používají inscenátoři hry Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi z Divadelní spolku Kašpar. Činí tak ve shodě s textem, na kterém jsou ještě čitelné vlivy tzv. absurdního dramatu a jímž v roce 1966 Tom Stoppard, anglický dramatik českého původu, založil svou slávu. Představitelé titulních rolí dokáží postavy rozehrát tak, že je od sebe přesně odliší, aniž by přitom tyto Hamletovy kamarády ze studií zbavili jejich nedostatečných charakteristik a rysů "mužů bez vlastností". Guildenstern je v podání Martina Hofmanna vychytralý a skeptický intelektuál, hrající si stejně náruživě s mincemi jako se slovy a myšlenkami. Přitom je vždy znovu a znovu zaskakován faktem, že skutečnost na racionální pravidla her nedbá. Rosencrantz Marka Němce je naivnější a proměnám reality přizpůsobivější, leč i on je za možnost nezávazné, hravé a v podstatě voyeurské existence ochoten přistoupit na požadavek elsinorského dvora a špehovat Hamleta. Stoppardova černá komedie, končící smrtí obou protagonistů, je jakousi hrou ve hře. Režisér Filip Nuckolls tento prvek "metadivadla" ještě posílil tím, že do své inscenace zapojil odkazy na Shakespearova Hamleta inscenovaného na stejném jevišti režisérem Jakubem Špalkem. Stabilitu vícepatrové významové stavby kašparovského Rosencrantze a Guildensterna poněkud narušuje výrazová nejednotnost a nesourodost dalších výkonů - například silná exprese Filipa Rajmonta v roli Herce kontrastuje s neurčitostí Prvního herce Františka Kreuzmanna.