Dvě podoby výtvarné nezávislosti
"Vlasy" Běly KolářovéFoto: tea-art.cz
Že se ženy v našem výtvarném umění ještě donedávna neprosazovaly tak vehementně jako muži, mohlo být pochopitelně zapříčiněno jejich obecně menší sebestředností, rozhodně ne však menší cílevědomostí. Tvorba dvou velkých ženských postav českého moderního umění, formujících svůj originální a v důsledcích nadčasový výtvarný názor, je nyní představena prostřednictvím paralelně probíhajících výstavních retrospektiv, pořádaných Národní galerií.
Představené dílo svědčí o usilovné práci, po léta nezaslouženě skryté ve stínu vrhaném soudobým oficiálním uměním a do jisté míry i "mužským světem" jejich bezprostředního okolí. Pro Bělu Kolářovou (1923) byla "skrytost" její práce spíše záležitostí volby, a tak se její jen zřídka prezentovaná díla pohříchu zdála být spíše odrazem světově proslavené experimentace jejího manžela, básníka a kolážisty Jiřího Koláře. Oproti tomu Zorka Ságlová (1942-2003) se prosazovala vlastní tvorbou na přelomu let šedesátých a sedmdesátých dosti razantně, leč v důsledku přirozené propojenosti s aktivitami jejího bratra "Magora" Ivana Jirouse a skupiny Plastic People of the Universe byla i ona následným normalizačním režimem odsouvána stranou oficiální možnosti prezentace a mediální reflexe.
Běla Kolářová: VlasyFoto: tea-art.cz
O to více však dílo obou vpravdě nezávislých umělkyň (ono dnes nadužívané slovo "nezávislost" přináleží k jejich životu a dílu možná více než ke všem současným českým "alternativním" uměleckým projevům dohromady) působí na dnešního diváka překvapivou, inspirativní silou. Jak skrze jednotlivé práce, tak z hlediska celku dosahují obě výstavy katarzního účinu; je vyvolán především mravně podmíněnou, nekompromisní silou svobodného myšlení, projevující se jak svébytností, tak filozofujícím přesahem výtvarných konceptů, jež ve své době (tedy v čase jejich umělecko-názorové i společenské izolace) namnoze reagovaly na aktuální světové trendy, či je dokonce předjímaly. Důvodem originality a kvality díla, a zároveň jedním z inspiračních zdrojů obou výtvarnic mohla být právě tato izolovanost, jakož i osobnostní, ženská "role", z níž vytěžily maximum výrazu dávno před dnešním, genderovým nastolováním otázek po specifikách ženského výtvarného projevu.
Běla Kolářová nalezla pro své umění polohu jakési zintimněné verze dobových výtvarných směrů - především skladebného úsilí geometrické abstrakce a imaginativní řeči informelu, leč dotkla se i následné poetiky nového realismu. V počátcích tvorby ji oslovily nevyužité možnosti avantgardní fotografie, především jejího strukturálního pojetí. Později její "tiché", až meditativní umění nalezlo výraz v konceptuálně provázaných asamblážích reálných prvků, v tom, co bylo nejvíce "po ruce" (zápalky, žiletky, kancelářské svorky, patentky, bižuterie a stále znovu i vlasy), v materiálech nejsoukromějších, nadaných však zároveň nejobecnějším významovým přesahem.
Ukázka z díla Zorky SáglovéFoto: vystavy.archii.cz
Zorka Ságlová, původně textilní výtvarnice, se na sklonku 60. let stala průkopnicí českého akčního umění, především happeningu, ale i "konceptuálnějšího" landartu, jež přirozeně spojila v manifestace spontánně vzniklého, prostorového výtvarného díla v krajině. Spolu s přáteli z undergroundu vytvářela v českém umění bezprecedentní akce (Házení míčů do průhonického rybníka Bořín, Pocta Gustavu Obermanovi, Kladení plín u Sudoměře, Pocta Fafejtovi), jejichž oficiózní verzí se stala jedna z dobově nejprogresivnějších, potažmo nejvíce provokujících výstav: Seno-sláma v Galerii Václava Špály v roce 1969. Méně známá, ateliérová poloha autorčiny tvorby, vytvářená skrze návrat k malbě a textilním technikám, obsahujícím motiv králíka jako poznávacího znamení její soukromé mytologie, stačila ještě Ságlovou v posledních letech jejího života znovu připomenout výtvarnému publiku.
Obě výstavy, instalované v 1. a 5. patře Veletržního paláce (o autorství a kurátorství se dělí Milan Knížek, Jiří Valoch a Olga Uhrová), lze shodně navštívit do 9. dubna.