Na první pohled - respektive při prvním čtení - se Minutové vzdálenosti Roberta Krumphanzla(vydané v edici Revolver Revue) podobají zašedlým skleněným střepinám sesbíraným v prachu předměstského sídliště. Krátké texty jsou ještě stručnější než záznamy Událostí Jana Hanče, autora, který k nám před padesáti lety pod názvem Minutové romány uvedl mini prózy Petera Altenberga.
Na rozdíl od fragmentů Spadaných listů Vasilije Rozanova, které Krumphanzl ve svém nakladatelství Triáda vydal před devíti lety, jsou zápisky tohoto dvaatřicetiletého nakladatele, editora a kritika (i někdejšího redaktora Souvislostí, Revolver Revue a její Kritické Přílohy) takřka prosty reflexí. Jako by jen lakonicky zaznamenávaly rozhovory a drobné události, jež se odehrávaly při setkáních několika málo (zhruba tuctu) postav na periferii Prahy - konkrétně na pomezí Horních Měcholup a Petrovic, kde kdysi útěšnou venkovskou krajinu pohlcuje pustina panelákové aglomerace. I ty postavy jsou z "okraje" - poloblázen Ištok, řečený Hloubavec, invalidní důchodce a bezdomovec Otík, Stanislav, někdejší chovatel ze ZOO, řádová sestra Víta, která byla v padesátých letech vězněna, paní D. přeživší holocaust. Ústřední postavou je Jaromír na invalidním vozíku, kterého lze identifikovat jako básníka Jaromíra Zelenku. Robert Krumphanzl, který Zelenkovy útlé sbírky v Triádě vydává, je pak v textu přítomen jako bezejmenný vypravěč, svědek - ten, který zaznamenává. Vím, že "teorie vyprávění" nepřipouští takové naivní ztotožnění vypravěče s konkrétní osobou autora, ale myslím, že v tomto případě je třeba její vývody korigovat autorovou očividnou snahou být co nejautentičtější. Jeho debut je oproštěn od rétorických figur jak ve své stylové rovině, tak v rovině narativní. Byť budí zdání výběru z deníkových záznamů, není jím.
Ty zdánlivě šedé střípky se spolu s tím, jak naše čtení postupuje, prosvětlují, a dokonce se seskupují v jakousi vitráž. Drobné příhody, promluvy, zážitky a gesta postav se scelují, z jejich zdánlivě nahodilých, jakoby letmo zachycených rysů vyvstávají pevné kontury charakterů a při dalším čtení - které je pro konkretizaci Krumphanzlovy prózy nezbytné - začínáme onu vitráž vnímat jako barevnou kompozici lidských osudů. Těžkých, trpkých, bídných. Přesto však tou kompozicí prozařuje světlo. Stejně jako autor Minutových románů i autor Minutových vzdáleností vytváří extrakt života. A je mu zřejmě blízká i následující Altenbergova premisa: "Lidé si přejí být neustále zajištěni. Běda zajištěným! Pouze tehdy, nejsou-li zajištěni, existuje pro ně naděje - že se stanou lidmi."
Krumphanzlovi bližní jsou lidmi právě v tomto smyslu. A jejich setkávání na cestách mezi ubohými příbytky, kostelem a hospodou je protkáno drobnými skutky účasti a pomoci, útky lidské sounáležitosti. Jde většinou o lidi věřící - v textu sporadicky zazní i jejich modlitba -, svou víru však neroztrubují. Také Krumphanzl o ní mlčí, a když jedna z osob chce ostatním předčítat jakési "dutě znějící zbožné řeči o spáse", autor ji odradí citátem z Léona Bloye: "Do nebe vstoupíme s korunou z hoven." Tato ojedinělá exprese jen zvýrazňuje cudnost a zdrženlivost celého textu, jednoho z nejkřehčích v současné české próze. Přes svou prostotu nicméně textu náročného a vyžadujícího od čtenáře pokoru a spoluúčast. Odměňujícího jej však za to jasem (i tím neviditelným).
