Kronika let minulých
KnihyFoto: czech-tv.cz
Česká literatura jako by v posledních letech stále žila v očekávání významného románu. Navzdory skutečnosti, že jen málo nakladatelství dává prostor domácím a především začínajícím autorům, neboť v mnoha případech se jedná o investici ztrátovou, jsou publikační možnosti dostatečně široké. Pokud se tedy vede diskuse o neexistenci takovéhoto díla, tak je to spíš vyjádřením obecných tužeb a odrazem celkového stavu české literatury, nikoli nakladatelskou neochotou.
Spisovatel Milan ExnerFoto: ipetrov.cz
Nový, víc než čtyřsetstránkový román Svatoušek Milana Exnera (Petrov 2002) je jednou z možností, jak tuto mezeru zaplnit. Osoba libereckého rodáka není literární veřejnosti tak zcela neznámá. Autor předkládá sice svou románovou prvotinu, čtenářům se ale již představil dvěma prozaickými knihami a také jako básník, recenzent a literární kritik. V minulosti načerpané zkušenosti se na tomto jeho novém a rozsáhlém díle odrazily a po stránce kompoziční i stránce jazykové působí sevřeně a propracovaně.
Exnerova próza není typem radostného a bezstarostného čtení. Osudy hlavního protagonisty příběhu, Svatouška Svatopluka, jsou zachyceny v průběhu čtyř desetiletí, od dob dětství v padesátých letech až po střední věk v letech devadesátých. Již tímto vymezením se jedná o postavu do jisté míry autobiografickou, ale ani přes určité shodné rysy ji určitě nemůžeme ztotožňovat s autorem samotným. Osudy románového hrdiny se zákonitě prolínají s událostmi reflektovaných desetiletí. Nejedná se ale o román společenský, a dokonce ani o román generační, i když v některých ohledech by jako výpověď zkušeností určité generace mohl být chápán. V popředí vždy stojí složité osudy vypravěče a nezáleží na tom, zda jsou zachyceny právě v první nebo třetí osobě.
Milan Exner: SvatoušekFoto: ipetrov.cz
Už samotnou volbu hrdinova jména můžeme považovat za autorův ironizující nadhled. Neboť sluší se, aby nositel takovéhoto jména značnou část příběhu strávil jako chovanec výchovného ústavu? Paradoxně k tomu se v pozdějších letech sám stává učitelem, ovšem s nepříliš úspěšnou kariérou. Bohužel zde nelze v krátkosti shrnout všechny hrdinovy peripetie, ani jeho komplikovaný vztah k vlastnímu bratrovi, otci a dalším postavám. Přes značný rozsah díla se ale není potřeba obávat ztráty čtenářovy orientace a pozornosti. Obojí je udržováno jaksi automaticky. Exner má záviděníhodný vypravěčský talent osobitého výrazu. Jeho psaní je moderní a poučené, s citem pro jazykové a stylistické nuance. Jak se ostatně dá, aspoň částečně, očekávat od vysokoškolského pedagoga profesně se zabývajícího literaturou.
Naštěstí se autorovi podařilo vyhnout poučování a moralizování, které je tak příznačné pro řadu beletristických knih retrospektivně zachycujících období posledních padesáti let. A tak za něj vše potřebné vyslovuje příběh. Domnívám se, že se jedná o jednu z nejzdařilejších knih současného českého autora, se kterou se nyní lze na knihkupeckých pultech setkat. Román Svatoušek ze současné beletristické produkce vyčnívá. A to přesto, že se nejedná o dílo lehce stravitelné.