Takřka před jedním a půl desetiletím se všechny tři proudy české literatury spojily do jednoho a započalo objevování bílých míst. Zatímco s autory domácího disentu jsme již obeznámeni víceméně dostatečně, autorům exilovým zůstáváme stále ještě ledacos dlužni a o jejich existenci sotva víme. A někdy ani to ne.
Jedním z takto dosud opomíjených autorů je emigrant Stanislav Moc (1945), který již více než třicet let žije v Austrálii, kde vystřídal řadu povolání, od lovce krokodýlů až po učitele dětí domorodých obyvatel. Nyní mu nakladatelství Petrov vydalo knihu Upadlí vlastenci neb Český wake. Moc již dříve jednu ze svých předchozích próz publikoval v legendárním torontském 68 Publishers a samotná přítomnost doslovu Josefa Škvoreckého v knize naznačuje, že se jistě nejedná o nevýrazného autora bez talentu. V domácím kontextu však zatím příliš registrován nebyl. Podle dosud příznivých ohlasů na jeho poslední knihu by se tato situace nyní mohla změnit.
S protagonisty příběhu, hraničícího až se sociologickou sondou, se seznamujeme ve chvíli, kdy je pohřbívána matka vypravěče. Nepříliš rozsáhlá próza zachycuje nejen současné osudy členů rodiny odehrávající se po roce 1989, ale vrací se i hluboko do minulosti, kde leží kořeny dosud nezodpovězených otázek. Setkání s bratrem, který emigroval do Austrálie, i další události jsou líčeny z pohledu nejmladšího bratra, vinou sourozenců tělesně postiženého Pepíčka Mácy. Právě on, který nemůže mluvit a má deformované tělo upoutané na invalidní vozík, je schopen vnímat události nepokřiveným způsobem. Postavy bratrů představují průřez vrstvami současné společnosti. Od bývalého emigranta přes bývalého pracovníka jednoho z ministerstev až po novodobého privatizátora, který získaný podnik přivádí na mizinu. Objevuje se zde ale i mladší sestra příliš nezatížená vinami minulosti, která má před sebou otevřenou budoucnost.
Mezi sourozenci panuje vzájemný nesoulad. Postupně se jej daří částečně překonat, ale nedá se říci, že by důvěra mezi nimi byla zcela obnovena. Svou vinu na tom nese nejenom rozdílná politická minulost jednotlivých aktérů, ale také selhání jednoho z členů rodiny, matky, která se kdysi dopustila nevěry s vysoce postaveným členem komunistické strany. Tento akt má své následky. Jedním z nich je vypravěčovo narození. Je zde ale také pravděpodobný otcův zločin, vražda bývalého manželčina milence. Autor však tyto souvislosti spíše naznačuje, a nevyřkne je otevřeně. Zůstává tedy dost prostoru pro čtenářovu fantazii i pro dohady.
Kniha Stanislava Moce není tím nejveselejším čtením, přesto je však více důvodů, proč sáhnout právě po ní. Ale navzdory nespornému vypravěčskému talentu autora někdy hlavou probleskne, zda postavy nejsou pojaty až příliš literárně. Je to však jen malá připomínka a vcelku tato skutečnost odpovídá duchu prózy i jejímu dramatickému a až divadelnímu vyvrcholení, ve kterém se vypravěč prózy rozhodne v mesiášském gestu obětovat svůj život a převzít tak na sebe část vin a hříchů svých sourozenců.
