I když spolupracovnice Lékařů bez hranic, psychologická poradkyně A. H. není naším srpnovým prostředníkem, nabízíme vám část jejího deníku. Udělejte si lepší představu o tom, jak se léčí za zvuků samopalu, jak se žije s minimem peněz, a také o tom, že ne všichni pacienti přijímají péči s pokorou.
Mezi priority Lékařů bez hranic v Čečensku patří i léčba tuberkulózy a obnovení systému její kontroly. Důležitou součástí správné léčby je i psychologická podpora pacientů. V roce 2004 se jedné z misí Lékařů bez hranic v Čečensku jako psychologická poradkyně účastnila i místní devětadvacetiletá spolupracovnice A. H. (psychologická poradkyně pomáhá při léčbě, která je dlouhá a namáhavá, a pro mnoho pacientů je z různých důvodů obtížné v ní vytrvat, což může vést k tomu, že se u nich vyvine komplikovanější rezistentní forma nemoci). Nabízíme vám její deníkové záznamy, ze kterých jsme vypustili již neaktuální fakta. Deník v této podobě vypovídá o obecných problémech, jimž lidé v Čečensku čelí. Iniciály poradkyně byly z bezpečnostních důvodů změněny. Je to běžný zvyk Lékařů bez hranic v případě místních spolupracovníků působících v obtížných bezpečnostně-politických podmínkách.
Pondělí
Procházeli jsme odděleními s pacienty nemocnými tuberkulózou společně s pracovníkem Lékařů bez hranic, který má na starosti osvětu o TBC. Ptali jsme se pacientů, jak trávili víkend a jak se cítí. V různých odděleních slyšíte různé odpovědi. V některých pokojích mají pacienti dobrou náladu, některá oddělení jsou velice tichá, protože tam leží pacienti v kritickém stavu. Samozřejmě, že se snažíme je rozveselit, jak jen to jde. I kdyby to bylo jen o trochu, jejich nálada se přesto zlepší, a to znamená, že naše rozhovory mají smysl. To mě těší. S některými pacienty je skutečně zajímavé se setkat. Podíváš se na ně a je ti jasné, že jejich stav je vážný, že se dusí. Ale když se pak ptám, jak se cítí, odpovídají konejšivě. Říkají, že je vše v pořádku a že se cítí skvěle. Takoví lidé si nikdy nestěžují, jenom vypráví o životě a jsou šťastní, že jsou naživu.
V nemocnici máme jednu problematickou skupinu pacientů. Jsou často nespokojení s léčbou, myslí si, že se jim doktoři málo věnují, jsou trvale nespokojení s jídlem. Někteří jsou zlostní, říkají sestrám, že je chtějí nakazit tuberkulózou, kašlou na veřejnosti, i když mají zvláštní místo na vykašlávání hlenů. Tihle pacienti jsou velice náladoví a vybíraví v jídle... Ale jsou i jiní, kteří jsou skutečně příjemní a vždycky se snaží rozesmát ostatní a zlepšit jejich náladu...
Úterý
Dnešní ráno bylo hrozné. Kolem páté ráno bylo v blízkosti našeho domu slyšet střelbu ze samopalu. Vzbudilo mě to. Naše sousedka, která žije sama, k nám přiběhla, protože měla strach. Poté jsme slyšeli běhat po ulici lidi mluvící čečensky a rusky. Vzali s sebou dva muže, naše sousedy. Slyšeli jsme je křičet "Polož ho!" a "Svaž ho!" Hned potom zmizeli. Během tří minut bylo po všem...
Nemohla jsem se ani hnout ve své posteli, jak jsem byla vyděšená. Bylo pro mě těžké dokonce i promluvit. Vybavila jsem si scénu, kdy unesli mého manžela a jak rychle se všechno odehrálo - téměř ten samý příběh. Po chvíli jsem se začala hýbat. Byla jsem celá zesláblá a třásla jsem se, jako bych měla horečku. Celý den jsem pak měla špatnou náladu, chtělo se mi brečet a s nikým jsem nemluvila. Uvědomila jsem si, že tahle příhoda na mě působila jako "spouštěč". Je obtížné žít s takovými vzpomínkami. Člověk se jich chce zbavit, ale to je nemožné. Musím s nimi žít - ostatně já nejsem jediná, je mnoho lidí, kteří toho v životě už dost viděli.
Někdy se sama sebe ptám: Proč se cítím tak stará? Možná nejsem jediná, kdo se tak cítí. Myslím, že to jsou následky války, stresu a ztráty. Šťastná to rodina, kde je každý naživu a zdráv - to je vzácné v našem Čečensku. Ráda bych viděla více takových rodin. Ale bohužel...
Středa
Moje mysl je zablokovaná, jsem na mrtvém bodu. Stále ten věčný problém - nedostatek peněz. Už nejde vymyslet, jak z platu zacpat další díru ve svém rozpočtu. Je to velice obtížné, protože v naší velké rodině pracujeme jenom já a máma. Ale zažili jsme i horší časy. Krátce po válce byli všichni na dně, ale přesto jsme byli šťastní, že jsme naživu. Na těžké časy by se nemělo zapomínat, to je rozhodnutí, které jsem vzala za své. Když si na ty časy vzpomeneš, uvědomíš si, že tvůj život není ještě nejhorší. V první válce jsme žili v Urus-Martan s celou rodinou, s tetami a jejich dětmi. Bylo to pro nás těžké, měli jsme dost problémů sami se sebou a s naší domácností. Ale přesto jsme spolu byli rádi, a i když nás bylo hodně, byli jsme si hodně blízcí. Tehdy to nešlo, ale dnes už se mnohému smějeme...
Zkouším nechávat práci v práci, ale ne vždy se mi to podaří. Nemůžu přestat myslet na ty, které tam nechávám, když odcházím domů. Ti pacienti mají v životě hodně starostí. Obzvláště je mi líto žen, které jejich manželé kvůli nemoci opustili. Muži a jejich příbuzní nemocné manželky nechtějí. Je těžké pracovat s takovými problémy. A často si říkám, že ani já nemám záruku, že neonemocním ...
