Volnost, rovnost, bratrství
Alfred Dreyfus (1859 - 1935)
"Kdyby kapitán Dreyfus nebyl Žid, neseděl by ve věznici Cherche-Midi," řekl doktor Demange, francouzský advokát, 4. prosince 1894 bratrovi nešťastného kapitána poté, co měl konečně možnost oficiálně se seznámit s jeho obžalovacím spisem.
To už byl stážista generálního štábu Alfred Dreyfus několik týdnů ve vězení pro obvinění z velezrady a tisková kampaň podporovaná samotnou generalitou, vedená proti němu a později i proti neexistujícímu zlovolnému židovskému syndikátu, nabírala na síle. Přesto byl doktor Demange v tu chvíli pevně přesvědčen, že kapitán Dreyfus bude u vojenského soudu pro nedostatek důkazů osvobozen.
Z generálního štábu unikaly informace o výzbroji armády. V koši na papír na německém velvyslanectví uklízečka paní Bastianová, která byla na výplatní listině francouzské protišpionážní služby, nalezla krátký soupis předaných dokumentů. Autorem byl evidentně někdo z okruhu francouzského armádního velení.
Okamžitě se rozjelo vyšetřování, o kterém se záhy dozvěděl i tisk. Komplikovaná vnitropolitická situace ve francouzské republice, již stále ohrožovaly nároky monarchistů, sílící socialisté a nekonečné politické skandály (z nichž zejména ten poslední kolem výstavby Panamského průplavu značně podkopal důvěryhodnost parlamentárního systému), vyžadovala, aby viník byl rychle nalezen a potrestán. Kapitán Dreyfus byl při zmanipulovaném řízeném procesu 22. prosince 1894 odsouzen k veřejné degradaci a doživotnímu vězení na Ďábelských ostrovech. Čest francouzské armády (jako symbolu tradičních republikánských hodnot) tak měla být zachráněna i přes to, že skutečný zrádce major Ferdinand Walsin-Esterhazy, byl relativně brzy znám.
Přes zoufalou snahu rodiny a později i známých veřejných osobností se o skutečnou podobu francouzské cti začalo bojovat až o tři roky později, kdy v listu L' Aurora 13. ledna 1898 vyšel slavný dopis spisovatele Emila Zoly prezidentu republiky pod názvem "Žaluji", ve kterém se Zola dožadoval "uspíšení výbuchu pravdy a spravedlnosti" a byl ochoten nést všechny důsledky případného procesu proti němu. Ten začal 7. února 1898, Zola byl za nactiutrhání odsouzen k jednomu roku vězení a musel utéct do Anglie.
Při procesu samotném se však obhajobě podařilo poprvé poukázat na značné nesrovnalosti v Dreyfusově případu. Na Zolovu obranu vystoupili se svým manifestem četní francouzští intelektuálové, kteří na jeho a Dreyfusovu podporu vytvořili Ligu lidských a občanských práv. Přes jisté úspěchy "dreyfusovské" strany byl kapitán 8. září 1899 před vojenským tribunálem v Rennes opět shledán vinným. Fyzicky i psychicky zcela vyčerpaný Dreyfus přijal nabídku státních úřadů a požádal o milost, která mu byla 19. září udělena. Plné rehabilitace dosáhl až v roce 1906.
Aféru po celou dobu doprovázela nenávistná antisemitská kampaň, přestože Židů žilo v civilizované Francii druhé poloviny 19. století velmi málo a byli plně společensky etablováni. Je jen krutou ironií osudu, že veřejné Dreyfusově degradaci byl přítomen i zakladatel sionismu Theodor Herzl. Právě při pokřiku pařížského davu "Smrt zrádci! Smrt Židům!", který celý obřad provázel, došel k závěru, že antisemitismus nikdy nevyhasne a jedinou šancí na přežití je vlastní židovský stát.
