Svatba jako přechodový rituál
Snubní prstenyFoto: archiv autora
V nejstarších dobách předkřesťanského světa svatební obřad v zásadě neexistoval. Žena přecházela ze svobodného stavu do svazku s mužem zpravidla v momentě, kdy porodila první dítě.
Později však naši pohanští předkové rozvinuli svatbu ve velmi bohatý obřad, který se proměňoval vlivem křesťanství, jež pohanské rituály zatracovalo a potlačovalo. Nebylo-li zbytí, byly přijaty i pohanské zvyky, avšak byly včleněny do církevního obřadu a vyloženy jako křesťanské.
V posledních desetiletích, kdy u nás bylo náboženství silně potlačeno, se svatba proměnila ve světský obřad, který si v různých obměnách zachoval i vlivy předchozích staletí. Jedním z nejstarších symbolů sňatku, který je zřejmě celosvětově nejrozšířenější, je snubní prsten.
V době pohanství byl každý důležitý okamžik života, narození, začlenění mezi dospělé, vstup do manželství atd., provázen mnoha obřady a přechodovými rituály. Při takovém rituálu jde především o zajištění bezpečného přechodu jedince z jednoho světa (stavu) do jiného a snazší přijetí nové identity.
Jako každý jiný obřad je i tento tvořen soustavou úkonů a zvyklostí, seřazených podle pravidel, která je možno mírně obměnit, a jeho důležitým základem je mýtus, jenž vypovídá o věčnosti. Smyslem rituálu je rovněž zachování plynulého a věčného chodu světa. Proto se prováděly úkony, jež měly zajistit přízeň bohů a přírody či odvrátit jejich nepřízeň. Účastník, jehož se rituál týkal, byl povinen se na něm aktivně podílet a projít jím, aby nenarušil plynulost a řád chodu světa. Přitom bylo nutné, aby byla přítomna zvláštní osoba, jež dokázala komunikovat s bohy a silami přírody a oživovat mýty.
Pláč byl povinný
Každý přechodový rituál má zpravidla trojčlenné schéma: nejprve se provádějí rituály odlučovací, poté prahové (neboli pomezní) a nakonec slučovací. V první fázi musí původní stav nejprve zaniknout. Při svatbě se proto nevěsta loučila se svými rodiči, přičemž plakala, protože musela přetrhat pouta, kterými s nimi byla svázána. Spolu s ženichem pak rodičům děkovala za to, jak ji vychovali a že ji naučili všemu potřebnému.
Ve druhé části přechodového rituálu se jedinec ocitl ve stavu nezařazenosti, v němž byl velmi zranitelný nepříznivými duchy a silami. Nevěsta v tu chvíli už nepatřila svým rodičům, ale ještě nepatřila svému muži. Protože zlí duchové přebývají hlavně v zemi, nevěsta se jí cestou z domova svých rodičů na místo svatebního obřadu nesměla dotknout. Proto vždy jela na voze, nebo třeba i na trakaři, jen aby jí duchové v zemi nemohli ublížit. Ochranitelskou funkci plnily i družičky, jež nevěstu doprovázejí i dnes. Dříve se však oblékaly co nejpodobněji jako nevěsta, aby zlé mocnosti hůře rozpoznávaly, která z nich to je.
Svět novomanželů
V poslední fázi přechodového rituálu se jedinec přerodí do nového stavu. Dívka se stane vdanou ženou a jinoch ženatým mužem. V tuto chvíli se novomanželka zařadí do nového světa. Přesto jí však stále hrozí nebezpečí od duchů přebývajících pod prahem nového domova. Novomanžel ji přes něj proto přenese na rukou - tento zvyk se také zachoval dodnes.
Mnoho pohanských zvyklostí se týkalo také doby před svatbou. Dívky se snažily dozvědět něco o svém nastávajícím. Litím roztaveného olova či cínu do vody zjišťovaly z tvaru kovu povolání budoucího muže. O nejdelší noci v zimě, tedy za zimního slunovratu, nahlížely do studny, kde mohly spatřit podobu svého ženicha.
Tato noc však byla obzvlášť nebezpečná, protože všechny bytosti spojené s podsvětím měly takřka neomezenou moc. Bůh slunce Dažbog byl totiž mrtev a měl se znovu narodit až příštího rána. Dívka při pohledu do studny mohla proto spatřit i věštbu o své vlastní smrti.
O nejstarší historii svateb jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 15. 6. 2007 v 18:00. Poslechněte si následující rozhovor Teresy Babkové s Mgr. Michaelou Malaníkovou:
