Válka v osudech obyvatel českého pohraničí
Pohlednice Sudety, 1938Foto: stramberk.cz
Tvář Sudet změnily především dramatické události po Mnichovské dohodě; odchod části Čechů a většiny německy mluvících židů, spojený s násilnými akty a - stejně jako jinde v Německu - v listopadu 1938 také s protižidovskými pogromy. Následující měsíce a první roky války přinesly paradoxně spíše uklidnění.
V Sudetech se, jak známo, neválčilo, a také řada lidí perzekuovaných v prvních měsících po Mnichovu, byla postupně zpátky integrována do společnosti, byť jako občané nižší kategorie. Německo potřebovalo pracovní síly, zejména pak v těžkém průmyslu.
Vzpomínky pamětníků
Občanské sdružení Post bellum natáčí pamětníky již řadu let. Od října 2008 ukládá jejich vzpomínky do digitálního archivu, přístupném všem zájemcům na stránkách www.pametnaroda.cz. Autor článku Matěj Spurný působí ve sdružení Antikomplex.
Hedvika Hurníková s rodiči v Praze po zabrání SudetFoto: archiv autora
Další změny zažily Sudety v posledních letech války. Životu obyvatel postupně začala dominovat hmotná nouze (byť oproti jiným částem Evropy nikoli dramatická), dopisy o úmrtí synů na frontě, rekreující se vojáci a uprchlíci z říše, kteří tu hledali útočiště před bombardováním.
Z našich pamětnic zůstala za války v Sudetech pouze Hedvika Hurníková. Její příběh dokumentuje osudy řady německých antifašistů. Pochází ze sociálnědemokratické krušnohorské rodiny, která byla bezprostředně po příchodu německé armády do Sudet perzekuována. Po propuštění z nacistických vězení pracoval otec v chomutovské "mannesmannce", kde mimo jiné při práci přišel o nohu. Rodina žila v ústraní.
Marta Kučerová, rodačka ze severočeského Oseku, reprezentující české starousedlíky v pohraničí, patřila k menšině těch, kteří - ve strachu a ve spěchu - z pohraničí utekli do vnitrozemí. Rodina paní Kučerové přežila válku v sice ne drastických, ale přece jen poměrně nuzných podmínkách na Kladně.
Liselotte Židová (rozená Lipschitz) pochází ze smíšené německo-židovské rodiny na Bruntálsku. Její otec byl německy mluvící Žid, maminka, německá katolička. Válku přečkali Lipschitzovi u maminčiny sestry v Beskydech; ta se pro změnu vdala za Čecha. Otec dostal povolávací rozkaz do Terezína v roce 1944 - díky smíšenému charakteru rodiny později než většina jeho soukmenovců. To ho zřejmě také uchránilo transportu do vyhlzovacích táborů na východě. Na jaře 1945 se ve zuboženém stavu vrátil domů.
O osudech lidí, kteří pocházejí z předválečných Sudet a kterým jejich zabrání citelně zasáhlo do života, hovoříme v historickém magazínu Zrcadlo.
