[400x300]
Domněnka, že lidé mohou být šťastní až tehdy, když se do společného prostoru koncentrují všichni příslušníci toho či onoho národa a když se ze stejného prostoru vytěsní všichni příslušníci národů ostatních, nezemřela s Adolfem Hitlerem. Naopak Hitler inspiroval mnohé, včetně nás Čechů. Vedle pragmatické snahy vyřešit nastalou situaci a touhy po pomstě, stála právě tato myšlenka za takzvaným odsunem Němců z českých zemí. Ten znamenal největší demografickou revoluci v dosavadních dějinách naší země a hluboce poznamenal naši společnost i krajinu.
Nucené vysídlení občanů německé národnosti z Československa, legislativně upravené několika dekrety prezidenta republiky, bylo dodatečně schválené představiteli Sovětského Svazu, Velké Británie a USA na Postupimské konferenci. V té době už ale vyhánění Němců probíhalo a individuální provinění či naopak protinacistické postoje při něm hrály jen nepatrnou roli. Z asi 200 000 i po roce 1947 zůstavších Němců se jich největší část do transportů prostě už nevešla, významný počet tvořili také nepostradatelní specialisté. Oficiálně uznaných antifašistů mezi nimi bylo jen pár tisíc. A z několika tisícovek německy mluvících židů, kteří se vrátili z emigrace i koncentračních táborů, jich nakonec zůstalo jen necelých 600.
Občanské sdružení Post bellum natáčí pamětníky již řadu let. Od října 2008 ukládá jejich vzpomínky do digitálního archivu, přístupném všem zájemcům na stránkách www.pametnaroda.cz. Autor článku Matěj Spurný působí ve sdružení Antikomplex.
Co tzv. odsun znamenal pro jednotlivé rodiny v českém pohraničí si opět poslechneme na příkladu "našich pamětnic". Všechny tři jsou výjimečné v tom smyslu, že - na rozdíl od naprosté většiny obyvatel tehdejšího pohraničí - nebyly "odsunuty". Nucené vysídlení ale intenzivně prožívaly, protože se týkalo jiných členů jeich rodin, jejich přátel nebo sousedů.
Marta Kučerová, rodačka ze severočeského Oseku, reprezentuje české starousedlíky v pohraničí, kteří prožili válku ve vnitrozemí a po jejím konci se vraceli zpátky domů. V souladu s většnou Čechů své generace vnímá "odsun" jako spravedlivý trest, díky osobní zkušenosti ale ani její pohled není vůbec černobílý.
Liselotte Židová z Bruntálska prožila válku především ve znamení strachu o otce, který byl - kvůli svému židovskému původu - internován v Terezíně. V květnu 1945 se sice vrátil, ale rodině nová doba přinesla nová utrpení. Nežidovská část příbuzenstva, která rodinu (i tatínka) za války podporovala, nyní spadala do kategorie "Němci" a ani rodičům paní Židové se nepodařilo tety a babičku uchránit před "odsunem".
Rodina Hedviky Hurníkové patřila k těm šťastnějším antifašistům, kteří byli - díky členství v jedné z levicových stran - po válce uznáni českou stranou. Směli zůstat - i tak ale přišli o většinu majetku a řadu odsunutých přátel i příbuzných.
O osudech lidí, kteří pocházejí z předválečných Sudet a kterým jejich zabrání citelně zasáhlo do života, hovoříme v historickém magazínu Zrcadlo. Tímto dílem se s našimi pamětnicemi loučíme. V posledním dílu seriálu věnovaném osídlování pohraničí se příště setkáme s osudy těch, kteří do někdejších Sudet přišli až po válce.
