Exotičtí osídlenci v poválečném pohraničí

Reemigrační průkazFoto:  archiv autora

Čtvrtým dílem pokračuje seriál o osudech lidí, kteří žili v oblasti našeho pohraničí v době, která hranice často měnila. Zatímco v předchozích třech dílech jsme mapovali putování trojce pamětnic, dnes si představíme nově příchozí.

Z českého pohraničí byla po válce vysídlena většina jeho původního obyvatelstva. Jestliže ve větších městech a obecně v průmyslových centrech nebyl již v meziválečném období podíl Čechů zanedbatelný a jestliže se nyní v zásadě dařilo do takových oblastí nalákat lidi z vnitrozemí, bylo tomu v zemědělských oblastech, v odlehlých horských údolích a ve špatně dostupných vesnicích samozřejmě úplně jinak. Za to, že se i tam nakonec někdy usídlili hospodáři, kteří začali obdělávat nepříliš úrodná políčka a kteří zabránili úplnému zániku, vděčíme často lidem, jejichž osudy patří mezi ty nejpozoruhodnější. 

Byli to potomci Čechů, Slováků a Rusínů, kteří se kdysi dávno vydali za obživou do východních zemí - do carského Ruska a do rumunských Karpat. A byli to také řečtí komunisté, které jejich přesvědčení vyhnalo z vlasti, jež se ocitla na druhé straně železné opony. To, že se právě tito lidé sešli ve vylidněných Sudetech, patří mezi zvláštní plody poválečné doby. Byla to epocha, v níž byla z našeho pohledu až neuvěřitelně potlačena touha po individuální svobodě, po právu jednotlivce na nezávislé rozhodování o vlastním osudu. Doba, kdy se o desetitisících lidí rozhodovalo jako o materiálu, který je možno přesunout či vyměnit za nějaké podobné zboží. 

Kostel v ChotiněvsiFoto:  archiv autora

Základní jednotkou byl nákladní vagón, kterým většina z nich cestovala. A - to je nejpozoruhodnější - byla to doba, kdy mnozí byli ochotni na takové zacházení dobrovolně přistoupit. Ostatně, ač se nám to tak nemusí zdát, šli tito lidé alespoň z materiálního hlediska skutečně do lepšího. Sudety, ona opuštěná a trochu rozvrácená země, byly v jejich očích vrcholem civilizace a pokroku. Naložili spolu s ostatními nejcennější věci do vagónů, nechali se odvézt neznámo kam jen s příslibem lepší budoucnosti a byli potom spokojeni třeba na Šumpersku, přestože se vlastně chtěli vrátit na Slovensko - také to byla čtyřicátá léta. 

Ve čtvrtém díle pořadu o osudech českého pohraničí v divokých letech mezi "Mnichovem" a nástupem komunistické diktatury, se setkáváme s manželi Vlkovými, sestrami Kateřinou Romaňákovou a Marií Malcovskou a se Sotirisem Joanidisem. 

Manželé VlkoviFoto:  archiv autora

Manželé Anna a Josef Vlkovi patří ke komunitě volyňských Čechů. Do českého pohraničí přišlo po roce 1945 asi 30 000 lidí z této skupiny, která se v 2. polovině 19. století usadila v úrodných rovinách Volyňské gubernie na západní Ukrajině. Tyto lidi, kteří si i po sedmdesáti letech na Ukrajině udrželi svůj jazyk, zvyky a způsob hospodaření, nebylo těžké získat; krátce, ale se vší brutalitou, zažili stalinský režim a proto, když byla příležitost, masově vstupovali do Svobodovy armády, aby se dostali domů do Československa. Ti, co bydleli za hranicí gubernie Volyně, na níž se vztahovala mezistátní dohoda umožňující přesídlení, se po válce narychlo stěhovali na její území. Tito čeští vlastenci, zemědělci a vojáci osvobozenecké armády ovšem měli na rozdíl od jiných svoje požadavky. Většina z nich chtěla zůstat na Žatecku, v jedné z nejúrodnějších oblastí vysídlených Sudet, což vzhledem k jejich počtu nebylo možné. Po příchodu části volyňských Čechů se navíc ukázalo, že tito noví usedlíci rozhodně nebudou propagovat socialismus, na rozdíl od Čechů v pohraničí volili téměř zásadně nekomunistické strany. O tom všem a o dalších problémech i příjemných zážitcích hovoří manželé Vlkovi. 

Sestry Kateřina Romaňáková a Marie Malcovská v roce 1959Foto:  archiv autora

Kateřina Romaňáková a Marie Malcovská se považují za "Lemkovce", což specifické rusínské etnikum žijící na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Jejich předkové přišli v 19. století do Rumunska právě z východního Slovenska. Čeští agitátoři jejich rodičům v roce 1945 naslibovali, že půjdou do lepšího, a tak prostě šli. Pochopitelně - to, že nejedou na Slovensko, odkud jejich rody pocházely, ale do českého pohraničí, se dozvěděli nejdříve ve vlaku. Přesto si nakonec v Čechách zvykli, byť dodnes úzkostlivě udržují specifický folklor, který nese původní rusínské i pozdější rumunské rysy. 

Sotiris JoanidisFoto:  archiv autora

Po roce 1948 pestrou mozaiku nové sudetské společnosti doplnili vůbec nejexotičtější dědicové někdejších německých usedlíků. Neuvěřitelných 15 tisíc řeckých komunistů přibylo do pohraničí poté, co pochopili, že v dlouhé a vyčerpávající občanské válce jejich strana skutečně nemá šanci na vítězství. Přišli ve dvou vlnách - nejprve dorazily vlaky plné vyčerpaných dětí poznamenaných válkou a strastiplnou cestou přes Albánii a Jugoslávii. Byly jich asi 4000. O rok později se do Československa dostali i jejich rodiče, většinou negramotní, ale pracovití lidé z řeckých hor. Zbyly na ně už jen ty opravdu nejzapadlejší končiny; Bruntál, Krnov, Zlaté Hory. K této skupině patří i Sotiris Joanidis, řecký hajný na Rejvízu v srdci Jeseníků. 

O osudech lidí, kteří pocházejí z předválečných Sudet a kterým jejich zabrání citelně zasáhlo do života, hovoříme v historickém magazínu Zrcadlo.