Dvory a rezidence ve středověku XXXIII.
Pečeť kralevice Václava I. z roku 1224 na kresbě Augusta SedláčkaFoto: Wikimedia Commons
Básníci středověku
Svět ideálních rytířů jsme si prohlíželi z různých stran. Pronikali jsme do tajů vzdělání, zlepšování fyzických dovedností, touze po dobrodružstvích a s ní spojených cestách po světě. Přesto jsme ještě jednu oblast vynechali - dobrodružství srdce.
Další pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku zasvětíme s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou dobrodružstvím, která tak často opěvovali básníci. Kdo u dvora tvořil dodnes dochovaná básnická díla? Co o těchto tvůrcích víme? Jak zdatným básníkem byl český král Václav II.?
Reinmar von Zweter v Codexu ManesseFoto: Wikimedia Commons
Král, země – dobré obojí.
Nahlédněme nejprve do díla Reinmara von Zweter, který žil v první polovině 13. století a připisováno je mu více než 330 básní. Některé z nich byly sepsány pro český dvůr, jak dokládají zmínky o králi Václavovi I. Nejčastěji je Reinmarův pobyt u pražského dvora datován roky 1237 – 1241.
„Král, země – dobré obojí. Jen jedno mě mrzí, mé verše obstojí až když je schválí král. Pak teprv zem též zatleská…Co platen jest mi král? S ním vyhraji jen stěží, když teď jsem bez dámy a bez jezdců a věží, když nemám sedláka a natož koníka!“
Václav II. jako autor milostných veršů v Codexu ManesseFoto: Wikimedia Commons
Putovali od hradu k hradu, od dvora ke dvoru za bohatší odměnou. Nutnost štědrého mecenáše často zmiňovali také ve svých dílech, která sami přednášeli při rozličných událostech v hradních sálech i na nádvořích panství. Našly se ovšem také výjimky jako byla tvorba krále Václava II. v novodobém překladu Petra Kopty:
„To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást
a chytlo se v krutou past.
„Najdi si milenku!“ má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal
štěstí – a přece trpím dál.
Jak rudá růžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí, které
by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
z bolesti radost vzešla mi –
já smál se mezi slzami!“
Heinrichovo vyobrazení ve Velkém heidelberském zpěvníkuFoto: Wikimedia Commons
Chvála žen
Vynechat nesmíme ani Heinricha von Meissen, který do dějin vstoupil jako Frauenlob. Svým dílem si vydobyl jméno vykládané buď jako „chvála žen“ nebo také jako „chvála Naší Paní“. Přesto jeho asi nejznámější dílo Lejch o Panně Marii měl vytvořit pro Václava II.
Lyrika versus epika
Vlastní dvorské ideály a oslavu rytířských ctností zdůrazňovala přesto více epika v podobě eposu nebo románu. Opět můžeme zmínit řadu jmen. Zakladatelem dvorského románu se stal Chrétién de Troyes, francouzský básník a trubadúr druhé poloviny 12. století. Dále můžeme vzpomenout na Goeffroa z Mounmouthu (* kolem roku 1100), dále Roberta Wace (cca.1100- 1174) nebo Hartmanna von Aue (1170-1220).
Lichnice (Lichtenburk) v lednu 2005 Foto: Wikimedia Commons
Literatura pro šlechtické rody
Literatura byla zdrojem zábavy i poučení. Byla využívána ve výchově a stala se módou. Proto si zcela přirozeně našla už v druhé polovině 13. století cestu do šlechtického prostředí. Ulrich von Etzenbach svůj dodatek k Alexandreidě věnoval severočeskému šlechtici Borešovi II. z Rýzmburka a najdeme i další příklady. Pro východočeský rod Lichtenburků, sepsal Heinrich von Freiberg v 80. letech 13. století epos, o Tristanovi od Gotfrieda von Strassburg, ve kterém oslavil Rajmunda:
„On v ctnostech koná
by povznesl je výše
dobré mravy, štědrost se skromností
jeho mužné srdce spojuje
chrabrost, věrnost a laskavost
on je též i ochránce
rytíř smělý a dvorný
a je Lichtenburk
po Lichtenburku jmenován
a Rajmund je nazývám
vždy čistota v jeho srdci leží
on je ze všech nečistých
nejsprávnější a ryzí je
jako všechny jeho skutky
a tomu já, Jindřich z Freiberku
připisuji tohoto Tristana
jak nejlépe jen mohu.“
Záviš a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884Foto: Wikipedia public domain
13. a 14. století v literatuře
První česky psaná díla ovlivněná rytířskou kulturou se u nás objevují na přelomu 13. a 14. století. Nejstarší dochovanou prací je anonymní staročesky psaný text Alexandreidy doplněný o nová fakta, která ve starších předlohách schází. Například se Alexander stává v raném mládí sirotkem, když je jeho otec Filip zradou zabit : „Kněz Alexander v tu spadne v velikú sirobu. Otčíka juž nejmějéše, matky také nevidiéše.“ V textu je kralevic vzdálen od své matky a neví o ní, protože ta je na svém hradě se svým svůdcem. Tak jako Alexandr vstoupil do díla Václav II., jeho matka Kunhuta a Záviš z Falkenštejna.
Hrdinové Kosmovy kroniky
„Neboť Bůh mu dal takovou milost, že předností, kterých jednotlivcům dopřává částečně, jemu, až mu nechyběly, v hojné míře popřál úplně. Neboť v něm byly všechny přednosti tou měrou vyvrcholeny, že ve věcech války vynikal statečností nad Gedeona, tělesnou silou převyšoval Samsona a jakousi zvláštní převahou moudrosti předčil nad Šalamouna. Tím se stalo, že ve všech bitvách býval vítězem jako Josue, že byl na zlato a stříbro bohatší než králové arabští, a oplývaje všude nevyčerpatelným bohatstvím a neustávaje v rozdávání darů, mohl se rovnati řece, v níž nikdy se neztratí voda… Ciceronova výmluvnost by se octla v koncích dříve, než by vyložila postupně všechny jeho zásluhy, jak byl tento kníže Břetislav rozumný a jak měl bystrý úsudek v zákonech božských i při soudech světských nebo jak štědrým byl dárcem almužen a jak byl milostivým příznivcem kostelů nebo vdov.“ Tak velkolepě vylíčil Kosmas Břetislava I. Ideály rytíře rozehrál také v popisu Spytihněva II.: „Byl to muž velmi krásný, vlasy měl černější nad černou smůlu, vousy husté, veselou tvář… jeho tváře byly bělejší než sníh a maličko načervenalé uprostřed. Co více? Byl to muž dobrý a od hlavy k patě krásný.“
Michalovice v lednu 2009Foto: Adriana Krobová
Vzpomínku na básnickou tvorbu můžeme uzavřít zmínkou v Dalimilově kronice, podle které se v básni Heinricha von Freiberg opěvovaná dobrodružná jízda Jana z Michalovic opravdu uskutečnila.
„Tehdy pan Jan z Michalovic, kóle po Rýnu, až do Paříže jide, tu ctně právě kláv, túž cěstu se čstí do Čech i přijde.“
Příště
V prvním Zrcadle měsíce září otevřeme další z témat, které k rytířům patří. Společně s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR už se budeme věnovat dvorské lásce a kurtoazii.
Dvorné chování totiž ve výčtu vlastností ideálního panovníka a rytíře nemůžeme vynechat. Co všechno si pod tím lze představit? To už se začnete dozvídat 3. září 2010.
