Dvory a rezidence ve středověku XLV.
Z Codexu ManessFoto: Universität Heidelberg
Panovníci a panovnice v rolích cestovatelů
Panovat znamenalo cestovat. Důvodů byla celá řada. Spravovat zemi, aby i poddaní viděli svého pána. Uživit svůj dvůr. Vynechat nesmíme dynastické a politické zájmy, které panovníky mnohdy zaváděli do zahraničí.
Společně s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR nahlédneme do itinerářů českých panovníků. Která místa preferoval Přemysl Otakar II. a která jeho syn Václav II.? Jak početný doprovod panovníci volili a kdo cestu pro celý dvůr zajišťoval? To jsou některé z otázek 45. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku, na které nabídneme odpovědi.
Cesty Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava II.
Podle dochovaných diplomatických listin cestoval Přemysl Otakar II. během své vlády nejvíce po Čechách, Rakousích, Štýrsku a Moravě. Jeho syn Václav II. sice preferoval pohyb po Čechách a Moravě, ale u otce i syna platí, že nejvíce času strávili během své vlády v Praze.
Napovídají to itineráře obou panovníků. Přemysl Otakar II. v Praze vydal téměř 80 listin, jeho syn dokonce 125.
Václav II. svůj zájem věnoval také Brnu, kde máme doloženo 54 jeho pobytů, následovala Olomouc, hrad Nižbor, Poděbrady a také Zbraslav, kterou Václavův otec získal od pražského biskupa Jana III. výměnou za jiné statky. Panovnickému zájmu o tuto lokalitu si všímá také Zbraslavská kronika: „Ó králi. Toto místo se ne bez uvážení zalíbilo tvému otci, protože když si chtěl kdykoli odpočinout od rozruchu prací vladařských, s některými důvěrnými přáteli se tam odebral a užíval tam potěšení netak z honů jako z pouštění žilou.“
Cesty Karla IV.
Karel IV. v první polovině své vlády cestoval především z Prahy přes Norimberk, Frankfurt a Cáchy do Lucemburska. Nejslavnostnější ráz měly jeho cesty do Avignonu, jeho dvě římské jízdy a v závěru vlády cesta do Paříže se synem Václavem IV. Připravit cestu pro císaře přitom nebylo vůbec nic snadného. Panovník Karlova formátu nemohl cestovat jen tak “nalehko“. Pro přesnější představu se můžeme vrátit do roku 1357, kdy Karel IV. odjel do Vídně s družinou čítající na 1500 jezdců. Při cestách do Avignonu využíval ještě početnějších doprovodů. Mohučská kronika k roku 1365 uvádí průvod s 3000 jezdci.
Početná družina doprovázející panovníka pochopitelně cestovala mnohem déle, než například spěšný posel církevní kurie. Zatímco posel dokázal za den zvládnout cestu dlouhou i 100 km, družina panovníka cestovala obvykle pomaleji než kupci, kteří dokázali urazit 30-45 km za den. Doprovod panovníka tak ovlivňoval i účel cesty a rychlost s jakou bylo nutné vše vyřídit.
Cesty manželek panovníků
Společně s panovníky cestovaly často také jejich manželky, mnohdy i ve vysokém stupni těhotenství. Příkladem může být Anna Svídnická, která provázela Karla IV. při cestě do Norimberka a právě zde porodila Karlova prvního syna – Václava IV.
Královny následovaly při cestách své manžele z různých důvodů. Například Markéta Babenberská provázela Přemysla Otakara II. v roce 1260 v době tažení proti uherskému králi. Římský král Rudolf I. k sobě povolal choť Annu kvůli svatbě dcery. Z listin můžeme doložit také cesty královny Kunhuty, druhé manželky Přemysla Otakara II. Například v září roku 1263 pobýval král s královnou v Písku. Dokládají to listiny, kde jako svědci vystupují královnini sloužící – stolník Čáslav a číšník Domaslav.
Příště
V příštím pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku už se s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu Akademie věd ČR zaměříme na potíže, které mohly dvůr na cestách provázet. Nešlo vždy jen o nesnáze popisované při pouti saského vévody Jindřicha Lva do Palestiny v roce 1172, kdy se vozy průvodu porouchávaly tak často, až je nakonec museli ponechat na cestě a zásoby naložit na tažná zvířata. Mnohdy cesty zkomplikovaly přírodní podmínky, ale také lidé z míst, kterými cestovatelé procházeli.
