Dvory a rezidence ve středověku XLVII.
Z Codexu ManesseFoto: Universität Heidelberg
Po vodě, či po souši?
Cestování ve středověku obnášelo řadu obtíží a bývalo značně zdlouhavé. Zatímco po souši urazil královský průvod kolem 30 km za den, říční lodě na Rýnu dokázaly denně zvládnout 100 až 150 km.
V dnešním pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku se s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR zaměříme na cestování po vodě, které bylo ve středověku vlastně nejrychlejším způsobem dopravy.
Po vodě se lidé nemohli dostat vždy tam, kam potřeboval. Po souši se proto cestovalo víc, i když přípravy na takové putování byly mnohem náročnější. Podle dochovaného dvorského řádu francouzské královny z roku 1261 víme, že mezi povinnosti hodnostáře, který se staral o logistiku cestování, patřilo kromě plánování cesty také zajištění noclehu, přísun potravy a pití pro panovníka, dvořany, ale i pro koně, bez kterých se cestovat nedalo.
K ruce měl další tři služebníky, kteří měli na starosti vytápění v objektech, kde byla panovnice ubytována, nebo péči o vozy, aby bez poruch mohly pokračovat v cestě.
Cestování po vodě
Patrně nejznámější plavbou z časů posledních Přemyslovců je hledání místa pro založení nového kláštera, český král Václav II. se plavil s cisterciáky po Vltavě i Berounce. Dodnes si můžeme ve Zbraslavské kronice přečíst poměrně detailní popis celé cesty.
Z Codexu ManesseFoto: Universität Heidelberg
Když po souši – tak se stanem
„Vzhledem k tomu, že přicházelo obrovské množství lidí, přikázal císař, aby si všichni příchozí postavili stany na loukách v okolí Mohuče za řekou Rýnem, kde si i císař zřídil svůj příbytek. A pan henegavský hrabě měl o mnoho více krásných stanů než ostatní.“ Zmínka z roku 1184 o velkém dvorském sjezdu, který pořádal císař Fridrich Barbarossa v Mohuči dokládá, že stany byly v podstatě přenosné rezidence.
Měly za úkol poutat pozornost a zároveň jejich vzhled prozrazoval i původ majitele. Kronikář Arnold z Lübecku při popisu návštěvy saského vévody Jindřicha Lva z Konstantinopoli připomněl, že císař se rozhodl vévodu přivítat už před městem a proto pro sebe i svá knížata nechal postavit stanové město: „A bylo vidět nespočet plátěných, purpurových stanů se zlatými kopulemi a ozdobenými vždy podle důstojnosti dané osoby… a v průvodu došli do zlatého stanu, který celý zářil drahými kameny.“
Příště
Ve 48. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku budeme s PhDr. Janem Zelenkou a PhDr. Danou Dvořáčkovou z Historického ústavu AV ČR pročítat tzv. Merseburská zaklínadla. Otevřeme tak další téma, kterého jsme se dosud příliš nedotkli – nemoci a jejich léčení.
