Dvory a rezidence ve středověku XVIII.
Rudá růžeFoto: Fotobanka stock.xchng
Bílá jako nevinnost, červená jako láska, modrá jako tajemství. Květomluva viktoriánské Anglie platí v mnoha ohledech až do dnešních dní, přesto vnímání květin prošlo od středověku velkou proměnou.
Stále květy milujeme pro jejich vůni, ale už je nevidíme jako ochranu proti zlu. Čerstvé květiny dáváme především do váz a nezdobíme jimi zdi domovů, ani je obvykle nenašíváme na šaty jako ozdoby. S historiky PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu Akademie věd nahlédneme do květinových tajemství minulosti, která zasáhla také do literární tvorby.
Okno do klášterní zahradyFoto: Fotobanka stock.xchng
Růže, lilie, sasanka
Pokud bychom se pokusili sestavit žebříček oblíbenosti jednotlivých druhů květin středověku, pak by na vrcholu musela být růže následovaná lilií a sasankou. Své místo si ovšem dokázaly vybojovat také fialky, pivoňky nebo konvalinky.
Středověk ovšem nezapomínal ani na rostliny přinášející hmatatelný užitek. Už v 8. století vydal císař Karel Veliký nařízení, kterým rozkázal pěstovat na císařských dvorech a zahradách nejen ozdobné, ale i léčivé rostliny.
Bílá lilieFoto: Fotobanka stock.xchng
Květomluva
Nejoblíbenějším květem středověku byla růže. I proto byla často využívána jako erbovní květina, která se významně zapsala také do středověké dvorské literatury, často s významem mladé dívky. Už od starověku byla růže květinou bohyň Isis, Afrodity, Venuše. Dávný Řím připsal symboliku mlčenlivosti a v pohřebních zahradách roli vzkříšení a věčného života. Obliba růže byla i v dalších staletích prakticky neměnná. Středověk k rudé růži připojil symboliku mučednictví, v bílé růži viděl čistotu a často ji tak propojoval s Pannou Marií.
Mnohé z minulosti platí do dnešních dní. Růže je stále jednou z nejoblíbenějších květin. Perličkou pak může být dochovaná květomluva viktoriánské Anglie, kde barvy růže určovaly její další možné využití. Bílá zde symbolizovala nevinnost, cudnost, skromnost a přátelství. Červená byla láskou, světle růžová půvabem a tmavě růžová vděčností. Žlutá růže byla znamením platonické lásky, ovšem v německy mluvících zemích se stala symbolem žárlivosti a nevěry. Viktoriánská Anglie dala význam také dalším barvám. Oranžová byla vnímána jako vášeň a modrá se stala tajemstvím.
Květina na stránkách knih
Význam květin dodnes připomíná také Lejch o Panně Marii od proslulého minnesängra Frauenloba v překladu Stanislavy Stanovské:
„Již posypte můj dům květy všemi, ozdobte růžemi a liliemi!
Když rozvíjel se on – květ z mého květu,
Každý další květ procitl a voněl všemu světu!“
Modrá je dobrá
Od pradávna se k získání modré barvy pěstoval boryt barvířský. Už Caesarovy zprávy z galských válek dokládají používání borytu k barvení těl cizích bojovníků.
Borytovou modř využívali také Římané. Sasové museli k obarvení doma tkaných látek boryt dokonce dovážet a v této souvislosti bychom neměli vynechat ani proslulou lincolnskou zeleň, která vznikla právě smícháním borytu barvířského se žlutou.
Krahujec obecnýFoto: www.mezistromy .cz
Příště
V příštím pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku už se s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR budeme věnovat otázkám souvisejícím s dětstvím. Kdo ještě byl u dvora považován za dítě? Jak měla probíhat správná výchova? Jak si děti u dvora směly hrát? Poprvé v Zrcadle s premiérou 21. května 2010.
