Dvory a rezidence ve středověku XXIX.
Z Codexu ManessFoto: Universität Heidelberg
Jízda na koni, zacházení se zbraněmi, účasti na turnajích, ale i rozhovory s dámou , tanec, stolování, hry a vzdělání ve formě výuky cizích řečí. Takovými dovednostmi a znalostmi se musel prokázat mladík, pokud chtěl být pasován na rytíře. Ve dvorské epice je slovní spojení „být opásán mečem“ nebo „nosit meč“ ekvivalentem pro „být mužem“. V překladu do dnešní řeči můžeme pasování chápat jako úspěšně složenou závěrečnou zkoušku.
Navíc ve 29. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR zalistujeme tzv. knížecími zrcadly, která nabízejí informace o výchově panovníků.
Z Codexu ManessFoto: Universität Heidelberg
De disciplina clericalis
Podle traktátu Petra Alfonse De disciplina clericalis ze dvora anglického krále Jindřicha I. z první třetiny 12. století patřila mezi konkrétní dovednosti budoucích rytířů jízda na koni, plavání střelba z luku, vzájemný boj, lov se sokolem, hra v šachy a skládání veršů. Důležitou součástí bylo také psaní a čtení, jak dokládá dopis z 60. let 12. století od lantkraběte durynského francouzskému králi. Zároveň se z listu dozvídáme o posílání mladíků na výchovu do zahraničí. Z českého prostředí přitom tyto zprávy máme až z 2.poloviny 13. století v díle Johanna Gaullensise.
Z Codexu ManessFoto: Universität Heidelberg
Knížecí zrcadla
Rytířskou výchovou neprocházeli jen urození synkové šlechty. Byla důležitou součástí také ve výchově budoucího panovníka. Vypovídají o tom tzv. knížecí zrcadla, v podstatě návody, jak z kralevice vychovat ideálního a dobrého vládce.
Podstatou bylo církevně – filozofické učení, kdy měl panovník jednat v souladu s tím, aby se stal „obrazem Božím na zemi“. Pro příklad můžeme zalistovat v knížecím zrcadle Tomáše Akvinského: „Velikost královské ctnosti vysvítá také z toho, že se připodobňuje Bohu tím, jak působí v království podobně jako Bůh ve světě.“
Absolventská zkouška
Pasování na rytíře bylo pro dvorskou společnost významnou událostí a postupně vyjadřovalo více než jen symbolické dosažení plnoletosti. Zatímco původní opásání mečem bylo znakem dospělosti a schopnosti vojenské služby, pasování na rytíře zavazovalo muže navíc k dodržování kodexu ctností, které se k ideálu rytíře vázaly. Samozřejmě v ideálním a tak i zřejmě těžko naplňovaném případě.
Z Codexu ManessFoto: Universität Heidelberg
Představu o slavnosti pasování nabízí příklad z Anglie, kdy byl v roce 1127 pasován na rytíře hrabě Gottfried z Anjou u příležitosti zasnoubení s dcerou krále Jindřicha I. Anglického. Z textu se dozvídáme o ranní koupeli i drahocenném oblečení, které si Gottfried oblékl. Šlo o lněnou košili, hedvábné punčochy, svrchní oděv ze zlatých vláken, purpurový plášť a zlatem zdobené boty. Takto oděn byl představen společnosti a obdarován španělským koněm, drahou zbrojí a navíc i mečem z královského pokladu. Po celý den se pak věnoval rytířským hrám a dalším zábavám.
Příště
„Buď zemřít, nebo získat sobě chléb a svému pánu knížectví“. Tak by mohlo znít jedno z pravidel kodexu rytíře, pokud by podobný soupis existoval. Přesto v dějinách máme různé nápovědy, jako uvedený zápis kronikáře Jarlocha datovaný k roku 1196, který měl popsat činy přívrženců Přemysla Otakara I. v době, kdy ještě nepanoval. Další podobné zprávy už budou námětem pro 30. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR.
