Dvory a rezidence ve středověku XXX.
Johann von Brabant v Codexu ManesseFoto: Wikimedia Commons
„Buď zemřít, nebo získat sobě chléb a svému pánu knížectví“.
Těmito slovy popsal kronikář Jarloch nadšení přívrženců Přemysla Otakara I. v době, kdy ještě nepanoval. K roku 1196 tak zachytil jednu z hlavních rytířských ctností, kterým bude patřit 30. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku.
Společně s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR se budeme věnovat obrazu rytíře dříve a dnes. Nepřímo tak budeme srovnávat ideál se skutečností.
Rytířské ctnosti
Rytíř měl být ideálem. Mužem, který bez váhání pro panovníka obětuje vlastní život. První zprávy nacházíme už k roku 98 n. l. v díle O původu, sídle, mravech a národech Germánů římského historika a politika Tacita. Kromě jiného je v této práci psáno: „Když jdou do bitvy, je pro vůdce ostudou nechat se překonat v odvaze a stejně tak je ostudou pro družiníky nevyrovnat se odvahou svému vůdci. Je potupou a hanbou po celý zbytek života, pokud přežijí svého vůdce a vrátí se z bitevního pole. Bránit jej, ochraňovat, přispět svými činy k jeho proslulosti, to je vrcholem oddanosti. Náčelník bojuje za vítězství, družiníci bojují za náčelníka.“
Václav II. v Codexu ManessFoto: Wikimedia Commons
Rytíři českého dvora
Podobné vlastnosti vytvářely obraz ideálního bojovníka také v českém prostředí. Soudit tak můžeme z Kosmovy kroniky a popisu Lucké války. Podle kronikáře byl kníže Neklan bázlivější než zajíc a proto do bitvy vyslal místo sebe náhradu.
„Žil toho času jeden muž, vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr. Byl po knížeti druhý mocí, a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby oblékl jeho zbroj a rozkázal mu s vědomím jen několika dvořanů, aby vsedl na knížecího koně a místo něho jel před bojovníky na bojiště… A jako se řítí obrovský balvan skalní, bleskem byv sražen, s vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou všechny překážky, právě tak statečný hrdina Tyr vrhl se do nejhustších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpem slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých. Neví se, od koho který neb jakou zahynul ranou, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství.“
Kosmův ideální bojovník dodržuje stejná pravidla jako Tacitův. Dokládá to i další zmínka z kroniky, kde Kosmas stylizuje proslov jednoho z přívrženců knížete Svatopluka snažícího se v prvním desetiletí 12. století uchvátit pražský trůn. V kronice tak jistý předák Budivoj pronáší tuto větu: „Ještě jsme nebojovali do krve, ještě jsme neučinili ze svých hlav most, po kterém přichází na knížecí stolec, avšak jistě jej též učiníme, jestliže nás osud donutí učiniti jej.“
Jan Lucemburský v Gelhausenově kodexuFoto: Wikimedia Commons
Jak se zrodil rytíř?
Mezi vlastnostmi ideálního rytíře najdeme nejčastěji zmiňovanou čest, štědrost, zdatnost, odvahu, statečnost a osobní účast v bitvě. Tak vstoupil do dějin v latinských textech miles, ve Francii chevallier, v Německu ritter a v Čechách rytíř. Původ slova rytíř můžeme, podle Josefa Macka, dohledat ve středohornoněmčině.
Rytíři hrající šachyFoto: Wikimedia Commons, William of Tyre 1250-1260
Příště
„Muži a ženy mají pět věcí na svém těle a dalších pět, které nejsou na jejich tělo vázány. Nad těmi všemi musí panovat duše, jinak způsobí velké nectnosti jak u starých, tak u mladých. Pět věcí, které člověk nosí na těle jsou: Síla, Zručnost, Zdraví, Krása a Obratnost. Pět věcí mimo tělo jsou: Urozenost, Moc, Bohatství, Vážnost a Vláda. Kdo těchto deset věcí nedokáže rozumně opanovat, ten by neměl být nazýván člověkem.“ Tato slova napsal Thomasin von Cerklére na počátku 13. století ve svém díle o dvorské morálce a chování. Dvorské morálce zasvětíme také 31. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR.
