Dvory a rezidence ve středověku XXXI.
Detail souboje v Codexu ManessFoto: Universität Heidelberg
Jaká byla morálka dvora na počátku 13. století? Jak lidé u dvora chtěli vidět rytíře? To se dozvíte z 31. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku.
S PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR představíme rozpory, které kolem představ o ideálním rytíři panovaly. Nahlédneme do světa, kde pokora stojí ruku v ruce s okázale prezentovanou slávou a mocí.
Požadavky církve a básníků na rytíře nebylo vůbec snadné smířit.
Černá může být zároveň bílá
Ještě dnes vnímáme rytíře jako jeden z hlavních atributů života ve středověku. Udatný a v srdci dobrý muž na koni, jak nejčastěji rytíře charakterizují dobové prameny, se ovšem musel podrobit také mnoha rozporuplným nárokům společnosti. Z pohledu církve měl být pokorný, věrný a vytrvalý. Pro básníky byl rytíř krásným mužem, který se nebojí dávat najevo slávu, moc a bohatství. Jak tyto dva pohledy sloučit? Jisté řešení nabízí dávné teoretické pojednání, které říká: „Proto je třeba trvat na tom a nezpochybňovat, že to, co je dobré, je užitečné, neboť neexistuje nic užitečné, co by nebylo dobré.“
První strana rukopisu BeowulfFoto: Wikimedia Commons
Ze zásady o užitečném dobru vycházel zřejmě i Thomasin von Cerklére, který na počátku 13. století sepsal první německy psané dílo pojednávající o dvorské morálce a chování, kde mimo jiné píše: „Muži a ženy mají pět věcí na svém těle a dalších pět, které nejsou na jejich tělo vázány. Nad těmi všemi musí panovat duše, jinak způsobí velké nectnosti jak u starých, tak u mladých. Pět věcí, které člověk nosí na těle jsou: Síla, Zručnost, Zdraví, Krása a Obratnost. Pět věcí mimo tělo jsou: Urozenost, Moc, Bohatství, Vážnost a Vláda. Kdo těchto deset věcí nedokáže rozumně opanovat, ten by neměl být nazýván člověkem.“
Vražda sv. Ludmily v Dalimilově kroniceFoto: Wikimedia Commons
Rytíř versus panovník
„Náčelníci vykonávají více vlastním příkladem než rozkazy. Pokud jsou energičtí, pokud se dokáží zviditelnit, pokud při boji vždy stojí v čele, pak se těší všeobecnému obdivu a mají nárok na vůdcovství.“ Tacitův pohled můžeme doplnit také příkladem z eposu Béowulf. Jednou z hlavních postav díla, sepsaného na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu, je dánský král Hrothgar.
„Osud mu přál a muži oddaně sloužili ve zbrani, až vznikla družina udatná a mocná. Tu úmysl pojal, že stavět dá hodovní síň, přikáže vztyčit velikou dvoranu, jež u lidských synů nepozbude slávy, a v té dvoraně vše že dělit bude mladým i starým.“
Napříč světem byla schopnost postarat se o své družiníky jednou ze základních a přitom nepostradatelných ctností vládce. Odkaz nabízí také legenda o sv. Ludmile, kde kněžna před smrtí promlouvá ke svým vrahům: „Nestydíte se a nevzpomínáte na to, kterak jsem vás vychovávala jako vlastní syna a kterak jsem vás obdarovával zlatem, stříbrem a skvostnými šaty?“
Zbraslavská kronikaFoto: archiv autora
Příště
„Družiníci očekávají vůdcovu štědrost, válečné koně a krvavé, vítězné oštěpy. Jejich jedinou mzdou jsou hostiny a zábavy, které jsou přes svoji neuhlazenost bohatě vystrojeny“ Tacitův popis před nás staví další z otázek. Jaký tedy měl být ideální panovník a vůdce v dalších staletích? Odpověď už nabídne pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR v Zrcadle s premiérou 20. srpna 2010.
