Kdyby Rakousko-Uhersko vyhrálo válku...
MitteleuropaFoto: Licence GNU
Otázku "co by bylo kdyby" historikové neslyší rádi. Běh dějin je jasně dán tím, že ho přítomnost uzavírá. Věcně zhodnotit všechny souvislosti a dojít k závěru - kdo, jak a proč dějiny skutečně tvořil, dá samo o sobě dost práce.
Proč se tedy zabývat utopickými představami o možnostech, které se ve skutečnosti nestaly? Z každého pravidla však existují výjimky. Například: Co by se stalo, kdyby Rakousko-Uhersko a jeho spojenci vyhráli První světovou válku? Odpověď není ani zdaleka z říše dohad a nekonkrétních představ, jak by se mohlo na první pohled zdát. Válčící mocnosti mají většinou přesné plány, čeho chtějí vítězstvím ve válce dosáhnout. A to se týkalo také střední Evropy. Podívejme se tedy na základní záměry vedoucích mocností obou nepřátelských koalic.
První světová válka a plány válčících mocností na poválečné uspořádání střední Evropy:
Německo - nadvláda nad kontinentální Evropou a vytvoření koloniální říše
Po vypuknutí první světové války vytyčilo Německo v září 1914 program válečných cílů na vytvoření hospodářského svazu za spoluúčasti Francie, Belgie, Holandska, Dánska, Rakousko-Uherska, Polska, Itálie, Švédska a Norska pod německým vedením, který by zajistil hospodářskou nadvládu Německa nad střední Evropou. Německo potom v říjnu 1915 vyhlásilo koncepci nastolení "německé" Střední Evropy - Mitteleuropy. Jejím základem měl být těsný politický, vojenský a hospodářský svazek Německa a Rakousko-Uherska. K němu by se v podřízeném postavení připojily Belgie, Holandsko, Švýcarsko, Francie, Itálie, Španělsko, Dánsko, Norko, Švédsko a celý Balkán. Potom také Turecko a země Středního východu. Zmíněná koncepce měla nastolit nadvládu Německa nad celou kontinentální Evropou a zajistit spojovací trasy do Malé Asie s cílem seskupit "německou koloniální říši" na Středním východě a také v Africe.
Rakousko-Uhersko - vnitřní germanizace Rakouska a vnější expanze
Němečtí nacionalisté z Předlitavska zveřejnili v dubnu 1916 ve Vídni dokument označovaný jako "Velikonoční program". Jednalo se o soubor promyšlených opatření, který předpokládal zánik stávajících historických nebo-li "korunních" zemí Předlitavska a jejich přeměnu na jednotné "Císařství Rakouské" pod nadvládou Němců rozdělením podle národnostních hledisek. Např. korunní české země - Čechy, Morava a Slezsko - se měly rozdělit na výhradně německé a smíšené německo-české oblasti podle národnostního klíče bez ohledu na historické hranice s přímým podřízením ústředním orgánům ve Vídni. Jediným úředním jazykem v Předlitavsku se přitom měla stát výhradně němčina. Potom v listopadu 1916 Vídeň stanovila cíle vnější válečné expanze, podle nichž se do habsburské říše měly začlenit převážné části Srbska a Černé Hory, dále nastolit protektorát Vídně nad Albánií. Další územní nároky směřovaly vůči Rumunsku v povodí Dunaje, vůči Itálii v Tyrolsku a na severovýchodě vůči carskému Rusku.
Rusko - rozpad Německa, Rakousko-Uherska a osmanské říše
Carská vláda ve vyhlášení válečných cílů v září 1914 požadovala rozdělení habsburské říše na tři samostatné celky: a) Rakouské císařství - historické rakouské země, nynější Rakousko ; b) České království - Čechy, Morava a Slezsko; c) Uherské království - pouze historické Dolní a Horní Uhry bez jihoslovanských oblastí a Sedmihradska. Rusko zároveň podporovalo nároky Srbska na jihoslovanské oblastí habsburské monarchie - Chorvatsko, Dalmácie, Slovinsko, Bosna a Hercegovina. Rusko rovněž sympatizovalo společně s Anglií a Francií s nároky tehdy ještě neutrální Itálie na Terst a Tyrolsko, aby Dohoda získala Italy na svou stranu. Rusko by současně získalo Bukovinu a Východní Halič. Zároveň na Sedmihradsko si činilo nárok tehdy ještě neutrální Rumunsko, které se později jako Itálie připojilo k Dohodě. Rusko nakonec v průběhu roku 1916 přijalo představu o úplném rozbití Rakousko-Uherska a ustavení "národních" států: a) Český stát - Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko - Slováky obývané oblasti Horních Uher; b) Polsko (o jeho konečné podobě se chtělo domluvit se svými dohodovými spojenci); c) Srbsko - spojením Srbska s Černou Horou a jihoslovanskými oblastmi habsburské říše. Sedmihradsko mělo připadnou Rumunsku a zároveň Terst a Tyrolsko měla získat Itálie. Německo by se rozdělilo na dvě části: a) Severoněmecká federace s hlavním městem Berlínem; b) Jihoněmecká federace s hlavním městem Mnichovem. Její součástí se měly stát také historické Rakouské země. Rusko tím vlastně sledovalo zničení Rakousko-Uherska a rozpůlení Německa, aby tak vyřadilo nebo oslabilo své dva největší protivníky ve střední Evropě a na Balkáně. Carská vláda současně požadovala připojení mořských úžin, Bospor a Dardanely, a Istanbulu s přilehlými ostrovy k Rusku.
Velká Británie - demokratická federace habsburské říše
Ministerstvo zahraničních věcí v Londýně předložilo v srpnu 1916 ucelenou koncepci o vytvoření federace "národních" států ve střední a východní Evropě se zdůvodněním o nutnosti vyvážit mocenský vliv Německa a také Ruska a omezit jejich územní expanzi. Britové především předpokládali vytvoření a) Jihoslovanské federace - Srbsko, Černá Hora a jihoslovanské oblasti habsburské říše; b) Českého státu - Čechy, Morava a Slezsko sloučené se Slováky obývanými částmi Horních Uher; c) samostatné státy: Polsko, Maďarsko a Rumunsko spojené se Sedmihradskem. Londýn přesto nadále počítal s možností případného zachování územně okleštěné habsburské říše v podobě demokratické federace podle národního a územního principu, aby nadále působila jako záruka politické a společenské stabilizace ve střední a východní Evropě.
Francie - Podunajská konfederace
Paříž za války nejprve prosazovala zachování habsburské říše. Především konzervativní roajalistické kruhy byly proti zničení jedné z tradičních monarchií Evropy. Podobně se proti rozpadu podunajského soustátí stavěl francouzský generální štáb, který se obával, že po zániku habsburské říše ovládne střední Evropu nepřátelské Německo. Paříž proto v roce 1917 navrhla přeměnu Rakousko-Uherska na společenství demokratických a nezávislých států pod společným panovníkem z rodu Habsburků: a) Rakousko - historické rakouské země; b) Český stát - Čechy, Morava a Slezsko; c) Maďarsko; d) spojené Chorvatsko, Dalmácie a Slovinsko; e) Sedmihradsko. Bukovinu by si rozdělilo Rusko a Rumunsko, podobně Halič zase Rusko a Polsko. Itálie by dostala Tyrolsko. Srbsko by se sloučilo s Černou Horu, Bosnou a Hercegovinou. Naproti tomu současně v roce 1917 radikálně-liberální kruhy navrhly vytvoření Podunajské konfederace již existujících, obnovených nebo nově ustavených států: Polsko, Československo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko a Řecko. Paříž přitom jako základní cíl ve válce požadovala od Německa navrácení Alsasko-Lotrinska.
Spojené státy americké - národnostní autonomie nebo samostatné státy
Američané v úvahách o poválečnému uspořádání střední Evropy prosazovali především demokratické a liberální reformy. Proto vyhlášení mírového programu Spojených států v lednu 1918 počítalo se zachováním habsburské říše s širokou demokratickou autonomií pro jeho národy. Spolupracovníci amerického prezidenta W. Wilsona potom v dubnu 1918 vypracovali program federalizace habsburské říše na několik států: a) Rakousko - historické rakouské země; b) Česko - Čechy, Morava a Slezsko, případně spojené se Slovenskem; c) Jugoslávie - Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina. Naproti tomu americké ministerstvo zahraničních věcí prosazovalo od léta 1918 vytvoření samostatného Polska, Československa, Jugoslávie - spojením Srbska, Černé Hory a jihoslovanských oblastí habsburské říše; připojení Sedmihradska k Rumunsku a Tyrolska k Itálii. Současně také ustavení navzájem odděleného Rakouska a Maďarska.
O konci První světové války a novém uspořádání Evropy jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 28. 10. 2009.
