Zpráva šestá - Gunung Dieng

Gibon stříbrnýFoto: Arif Setiawan

Když jsem na Kalimantan přijel, přestalo pršet. A 14 dnů bez deště tady znamená začátek kalamitních lesních požárů. Každý den dostávám e-mailem zprávu o požárech, které za posledních 24 hodin odhalily satelity, a zelená mapa se den ode dne plní červenými puntíky, až jsou některé části východního a centrálního Kalimantanu celé červené.

V blízké rezervaci Bukit Soeharto hořelo denně a se třemi lesníky na 800 km2 s tím nikdo nic moc nenadělal. Sungai Wain se svými 11 lesníky na 100 km2 požárům čelil úspěšně, ale hned za jeho hranicemi a kolem dokola celého Balikpapanského zálivu to doutnalo denně. Všichni jsme čekali na začátek dešťů který nakonec opravdu přišel, i když mě nezastihl v ideální chvíli. 

Wawan v pralese Gunung DiengFoto: Stanislav Lhota

Byl jsem zrovna na skok zpátky na Jávě, v pohoří Gunung Dieng, kde pracuje možná nejperspektivnější indonéský primatolog Wawan Djum. Mladík, který nemá žádný důležitý post v nějaké velké organizaci, žádný obrovský plat, žádný velký univerzitní titul, prostě se jen věnuje výzkumu a ochraně primátů ze zájmu o ně. To v Indonésii není zrovna obvyklé a i Indonésané samotní to u Wawana začínají oceňovat a jeho hvězda pomalu, ale jistě stoupá. Vloni byl Wawan na návštěvě u nás v Sungai Wainu, těch pár dní vstřebával jak houba všechno, co viděl, po návratu na Jávu si našel novou vlastní lokalitu, a tam se teď snaží rozběhnout podobný projekt. Buduje systém transektů (výzkumnických pěšinek), na kterých sčítá zvířata, a vegetační plochy, na kterých má v plánu zjišťovat kompozici pralesa a jeho fenologii (sezónní změny). Nicméně zatímco v Sungai Wainu máme náš systém transektů a vegetační plochy na příjemném, jen mírně kopcovitém a dobře přístupném terénu, na Jávě se už veškerá taková místa proměnila v pole, plantáže a lidská sídla. Zbytky pralesa zůstaly jen na těch nejstrmějších a nejnepřístupnějších horských svazích. A tak je i Wawanův systém transektů ten nejkrkolomnější a nejnebezpečnější, jaký jsem kde viděl. 

Většina primatologů v takových podmínkách buduje přístupové cesty podél horských hřebenů nebo podél údolí, tedy tím nejschůdnějším možným způsobem. Wawan se ale rozhodnul pro stejný systém, který máme v Sungai Wainu, tedy pro pravítkově rovné cestičky v kompasovém směru, které ignorují tvar terénu a představují jeho náhodné průřezy. Takže se místy drápete prakticky přímo vzhůru anebo klesáte téměř volným pádem několik desítek metrů dolů. První tropický liják mě zastihl právě při takovém sestupu po hřebenové cestě a výsledkem byl nejen nezapomenutelný zážitek a promáčené a zablácené vybavení, ale taky namožené koleno a další hluboké zážitky v následující noci (hledání outloňů) a v následujícím dni (hledání opic). Připadal jsem si už pak jako malá mořská víla, ta taky cítila při každém kroku bolest jako když šlápne na nůž (a taky z vlastní blbosti). 

Teprve poté, co jsem odpoledne sjel z jednoho svahu skoro po hlavě a skončil dole s několika potlučeninami a odřeninami, bolest v koleně se rozplynula v celkovou bolest a ta pak odezněla - taky nějak tak celkově. Nicméně koleno mě od té chvíle tu a tam zazlobí a ještě pár týdnů o sobě asi bude dávat vědět. Takže jsem nakonec Wawanův systém transektů zkritizoval v tom smyslu, že je to sice počin úctyhodný, ale až se mu tam nějaký student zabije, nebude mu to stát za to. Ale možná že výsledkem bude historicky první systém výzkumných transektů, opatřený horolezeckými lany... 

Fíkus škrtič v Gunung DiengFoto: Stanislav Lhota

Opic jsme ovšem na transektech i mimo ně viděli spoustu - gibony, dva druhy hulmanů a makaky. Jen ti jávští outloni mi pořád unikají. Docela zajímavé pozorování nabídla jedna skupina hulmanů Presbytis fredericae, která se právě krmila v korunách stromů. Na zemi přímo pod nimi je totiž následovaly jiné opice, makaci jávští, kteří očividně konzumovali zbytky hulmaní snídaně. Hulmani ze zralých plodu požírají hlavně semena a sladké dužnaté oplodí ponejvíce odhazují, nejspíš aby se vyhnuli překyselení svého složeného žaludku, což by zabilo symbiotické bakterie, zpracovávající celulózu z mladého listí (hlavní potravní složka hulmanů). Naproti tomu makakové se svým jednoduchým žaludkem bez bakteriální mikroflóry, se zaměřují na zralé ovoce, což jsou právě ty zbytky, které hulmani odhazují. Zdá se, že v Gunung Dieng makaci přišli na to, že jim asociace s hulmany přinese ideální potravu i bez toho, že by za ni museli šplhat do korun stromů. A tak se tu chovají podobně, jako antilopy a jeleni v Indii, kteří taky následují tlupy hulmanů posvátných, aby se pásli na zbytcích potravy, které opice pohazují ze stromů na zem. 

Na Jávě jsem strávil dva týdny, ponejvíce vyřizováním nového pasu, hledáním partnerů pro kampaň na zastavení stavby provinční dálnice kolem Balikpapanského zálivu a schůzkou se studenty na univerzitě v Jogjakarte. Celou tu dobu mi denně chodily e-maily se zelenou mapou Kalimantanu, jen s ojedinělými červenými puntíky - pršelo tu a nehořelo. Ale nevím proč (možná jsem vážně nějak prokletý), ale jakmile jsem se na Kalimantan vrátil, zažil jsem už jen jediný poslední deštík a zas přišlo sucho. Mapa se už zase plní červenou barvou a včera se objevily první dva puntíky i kolem Balikpapanského zálivu. Jeden z vesničanů se mi nabídl, že mě jeho bratr, kouzelník, toho prokletí zbaví. Ale obávám se, že to nepomůže, některé predikce na příští rok hlásí několikaměsíční sucho a požáry tak rozsáhlé, jaké tu nebyly od roku 1998. A v pralese začínají hromadně kvést stromy, což je bohužel jedna z indicií toho, že kalamitní sucho doopravdy přijde...