Zpráva sedmá - Kahau nosatí

V nitru mangrovůFoto: Stanislav Lhota

Po třech měsících pobytu v Indonésii se konečně dostávám i k plánované práci s kahau nosatými! Vloni se nám v tom směru podařilo stihnout vlastně jen jednu věc, a to zmapovat výskyt kahau v celém zálivu a odhadnout jejich početnost. Ukázalo se, že zdejší populace asi 1400 opic je jednou z 6 největších známých populací na Borneu.

Ani naše letošní vyhlídky na habituaci nejsou příliš růžové, protože zřejmě potrvá hlavní důvod loňského neúspěchu. Totiž to, že mě od pobytu s opicemi v jednom kuse odváděly ochranářské závazky v jiných částech zálivu i na všech možných úřadech v Balikpapanu a v Samarinde. Takže když už by to kahau třeba i vzdali a začali by naši loď konečně ignorovat, vždycky zase dostanou čas na to, aby si na nás během pár dnů opět odvykli. Jak to vyjádřila jedna primatoložka, naše pravidelně odjezdy z lokality kahau přesvědčuji o tom, že nad námi "vyhrávají" a že když nás několik dní nenechají sobě přiblížit, tak nakonec vždycky odjedeme. Asi jim nedocházejí všechny souvislosti... 

Kahau nosatýFoto: Petr Čolas

Letos to vypadá tak, že se do mangrovů i při nejlepší snaze dostanu tak dvakrát do měsíce, týden s Alim a týden s Bedulem. Takže si ani tentokrát nedělám žádné naděje na navyknutí opic na pěšího pozorovatele. Ale protože habituace opic vždycky probíhá metodou pokus-omyl, snažíme se poučit z některých loňských chyb v naději, že je pak navykneme aspoň na pozorovatele v lodi, což je mnohem snazší. I když to znamená, že je tím pádem budeme moct pozorovat jen dvě hodiny odpoledne a dvě hodiny ráno, dokud jsou u břehu řeky, kde každou noc přespávají. Jakmile se dostanou hlouběji do mangrovové bažiny, jsou už mimo náš dosah. To nám nedává mmnoho prostoru k detailnímu výzkumu, ale mohlo by to alespoň stačit k popisu jejich populační a sociální struktury a domovských okrsků. Není to sice moc, ale popravdě řečeno, výzkum v tuhle chvíli není tou největší prioritou, je to pro mě spíš možnost odreagovat se od deprimující ochranářské práce a nabrat novou energii. Bez toho by se tu opravdu nedalo fungovat! 

Takže se tedy snažíme vyvarovat loňských chyb. A jedna z nich byla zřejmě moje urputná snaha habituovat hlavně ty opice, které žijí v tom nejodlehlejším mangrovu daleko od břehu. Zdejší mangrovy totiž tvoří několik kilometrů široký pás od otevřeného mořského pobřeží až po pevnou půdu. A zatímco na jejich pevninské straně jde o poměrně bohatý porost několika různých dřevin, které kahaům poskytují nejednu potravní příležitost, přímořská strana mangrovů je v jistém smyslu zelena poušť, tvořená často jen jedním druhem kořenovníku (Rhizophora apiculata), kde opice nenajdou ani jediný poživatelný plod a kromě mladých listů kořenovníku tu pro ně není k snědku skoro nic. Tím pádem bylo tak trochu záhadou, na čem tu vlastně přežívají. 

Kořenovník Rhizophora apiculataFoto:  www.wildsingapore.com

Po roce snahy se patrně tuhle záhadu podařilo poodhalit. Zdá se, že kahau ve skutečnosti v přímořské rhizophorové zóně mangrovů dlouhodobě nepřežívají, pouze ji občas navštěvují. Jsou to dost pohyblivé neteritoriální opice a přejít během několika dní třeba i několik kilometrů široký pás mangrovů pro ně není problém. Začíná se ukazovat, že nakonec nejspíš všechny tlupy kahau tráví podstatnou část času na pevninské straně mangrovů, kde mají možnost živit se jak v zaplavované bažině, tak i v jiných typech lesa na pevné půdě. Takže opice, které jsme potkávali na přímorské straně daleko od pevné půdy, se sem očividně vydávají jen na několikadenní exkurze a pak se zase vrátí na opačný okraj mangrovů, směrem k pevnině. Proto jsme je vždycky po pár dnech ztratili a příští dohledané opice už byly členy jiné tlupy, která se na přímořskou stranu mangrovů vydala taky jen na výlet. No a takový jednodenní nebo kratší několikadenní kontakt s opicemi na jejich habituaci nestačí. Nakonec jsem se tedy ideálu výzkumu "opravdových mangrovových" kahau vzdal s vědomím, že jde možná jen o primatologický mýtus, a zaměřili jsme se na opačný konec mangrovové zóny. Naši původně vytýčenou oblast 10 km2 mangrovů od moře až k pevnině jsme zmenšili na 3 km2 na jejich pevninské straně a tam teď budeme opakovat naši loňskou snahu - navyknout opice na přítomnost pozorovatele v lodi, naučit se je individuálně rozlišovat, seznámit se tak s přesnou strukturou jejich populace a s tím, jakým způsobem využívají celé území. 

Západ slunce nad mangrovyFoto: Stanislav Lhota

Z hlediska našeho výzkumu je neexistence "echtovně mangrovových" skupin kahau tak trochu zklamáním (bez ohledu na to, že by si měl správný výzkumník ke svým výsledkům držet neutrální postoj!). Ale z hlediska ochrany zdejší populace kahau je to naprosto zásadní zjištění. Pokud se totiž budou chránit mangrovy (k čemuž je ještě místní vláda jakž takž svolná) a všechen ostatní les v jejich okolí se vykácí, tak nakonec opicím zůstane jen ta zelena poušť, která je neuživí.