Zpráva desátá - Sungai Wain by uživil Robinsona

Barringtonia rozkvétá pouze v noci.Foto: Stanislav Lhota

Po půl roce pobytu v Balikpapanu jsem se konečně dostal i do kempu Djamaludin v rezervaci deštného pralesa Sungai Wain, tedy na místo, kde jsem svoji práci v Indonésii před pěti lety začínal.

Tehdy to byl výzkum hulmanů běločelých, později neformální vedení divize pro výzkum, do které jako noví zaměstnanci rezervace nastoupili moji bývalí asistenti. Ted už se sem z mangrovů dostávám jenom sporadicky a víc než výzkum už je to jen příjemná relaxace a obnovení sil před návratem do kolotoče ochranářské práce ve městě a v zálivu. 

Po dlouhém odkládání jsem teď v Djamaludinu strávil aspoň jeden týden, společně s Alešem Dolným a Danem Bártou, kteří se sem vrátili po půldruhém roce pokračovat v průzkumu vážek. Dorazili opět se síťkami a skenerem, bez smrtiček, protože vážky namísto klasického napichování na špendlíky skenují a zálohují na harddisku. Tentokrát už s sebou neměli ledničku, kterou jsme předloni v Balikpapanu dost pracně sháněli a komplikovaně dopravovali 8 km pralesem do kempu. Jen abychom zjistili, že generátor lednici neutáhne, takže namísto přístroje na znehybňování vážek se z ní stala jen poměrně drahá odkládací skříňka a po dalším komplikovaném transportu zpátky z kempu pak svatební dar pro Marjuniho dceru. Ostatně, vzápětí se ukázalo, že tropické vážky při skenování docela spolupracují a k jejich rezignaci stačí už jen pobyt v entomologickém sáčku. Občas je sice taková rezignace trvalá, ale většina zvířat může být po uložení v digitální podobě slavnostně vypuštěna. Je to určitě ten nejneinvazivnější entomologicky výzkum, který kdy Sungai Wain zažil. 

Plody garcinieFoto: Aleš Dolný

Prales v Sungai Wainu se za posledních několik týdnů na čas změnil k nepoznání. Gaby, která se sem už taky dostává jen občas na skok, mi už v říjnu hlásila, že stromy začínají kvést. A vzápětí nato začaly i plodit. Prales je teď plný ovoce, které jsem doposud neznal - rambutany, chlebovníky, různé duriany od drobných plodů velikosti švestky až po koule o velikosti kokosáku. Taky manga, která když padají, bombardují nižší stromy a lámou větve. A moje oblíbená laskomina, garcinie neboli mangostan v různých druzích. Člověk se jí sice moc nenají, ale chutná slastně! 

Zvířata teď mají dobu hojnosti, což je asi nejlépe poznat na hlasech džungle. Ze širokého okolí se sem slétli zoborožci. Je tu k vidění všech 8 bornejských druh; a křik každého z nich je úplně jiný, ale veskrze stejně hlasitý a daleko slyšitelný. Když tihle obrovští ptáci přelétávají nad korunami stromu, je mávání křídly slyšet asi tak jako když na rybníce vzlétají labutě. Medvědi v téhle době hojnosti přecházejí na zcela vegetariánskou stravu a skoro nic jiného než plody nežerou. A mezi opicemi nejspíš proběhlo menší stěhování národů, protože hulmany běločelé teď slýchám úplně z jiných míst, než jak jsem na to byl zvyklý (moje snaha nahrávat jejich volání díky tomu skončila fiaskem...). Gaby a Ali téhle "bonanzy" nedávno využili a vypustili do pralesa Bebu, samičku makaka vepřího, na které jsem se před pár týdny učil nahrávat opičí hlasy. Během pár dnů, které v lese strávila v kleci, se naučila požírat garcinie a jiné místní plody a po vypuštění na Nový Rok zmizela a nikdo už ji neviděl. 

Fitri a UlirFoto: Stanislav Lhota

Prakticky všechno ovoce, které se teď v lese najde, je poživatelné. A většinou i překvapivě dobré. Po počátečním zdráhání jsem je začal jíst skoro bez výběru a naši asistenti Fitri s Ulirem taky občas pár plodů donesli. Jednou přišli s velkým durianem a přidali ho do hrnce se sladkou čočkovou polívkou. Pro někoho je durian ta největší lahůdka. Já patřím k těm ostatním, při přiblížení k aromatickému plodu durianu se mi zvedá žaludek a po jeho požití mám potřebu zvracet. Tentokrát jsem se ze slušnosti a zvědavosti přemohl a trochu té polívky jsem do sebe dostal. A musím říct, že lesní durian nemá zas až takovou pachuť jako ten zahradní. Kdybych nevěděl co jím, snad by mi dokonce i chutnal! 

Je to zkrátka prales, jaký jsem doteď neznal. Donedávna mi připadaly dost legrační všechny knížky o trosečnících jako byl Robinson, kteří se po návratu z pralesa vždycky vraceli s nůší plnou banánů a jiného tropického ovoce. V deštném pralese většinou není moc co jíst, což ostatně vím moc dobře z doby, kdy jsem dorazil se třemi dolary v kapse na Madagaskar. Ale tentokrát by Sungai Wain Robinsona opravdu uživil! Jenže ne moc dlouho. Masové plození stromů trvá krátce. Po pár měsících skončí a les bude zas po několik let zelená spleť celulózy, fenolu a jedovatých alkaloidů. Opice se zas budou muset spokojit s mladým listím a roztroušenými plody fíkovníku, palem a několika stromů. Medvědi se začnou živit převážně termity a jiným hmyzem. A velké tlupy prasat a hejna zoborožců mohou znenadání zmizet a přestěhovat se do jiného lesa. A je otázka, co bude potom. Zkušenost z předchozích let říká, že masové plození stromů v Sungai Wainu je předzvěstí nastávajícího suchého roku, kdy v souvislosti s klimatickou oscilací El Nino neprší po několik týdnů nebo i měsíců v kuse a les zase začíná hořet...