Zpráva třináctá - Půlrok v novém domě

Můj dům v Kampung BaruFoto: Stanislav Lhota

Od doby, co pro mě Isah v sousedství pronajala můj první dům, uplynul už půlrok. Dům je postavený ze dřeva na kůlech nad velkou bahnitou lagunou, dneska už skoro komplet zastavěnou velkou dělnicko-rybářskou osadou, jejíž obyvatelé se sem stěhují jak lavina za prací v okolních přístavech a fabrikách. Takže sousedy mám všude kolem dokola a občas musím mít na uších sluchátka, abych v jednom kuse neposlouchal jejich rozhovory, brekot, odkašlávání i všelijaké intimnější zvuky.

Ale ve srovnání s předchozím rokem stráveným v Marjuniho domě narvaném jeho těžko spočitatelnou rodinou a nespočitatelnými hosty, kde nebylo ani trochu soukromí, je to teď u mě jak na samotě u lesa. Když se zamknu a zavřu okenice, sdílím dům už jen se dvěma druhy mravenců, s působivě černobíle pruhovanými komáry z rodu Aedes (kteří se navíc zbarví do červeno-černo-bíla, když se nasají), s velkými šváby z rodu Periplaneta, a se dvěma druhy gekonů. Odpadky v bahně pode mnou se za odlivu hemží obojživelnými rybami lezci a za přílivu vylézají krabi po nosných kůlech někdy až nahoru do mojí ložnice. Posledními spolubydlícími, se kterými jsem už méně spokojený, jsou potkani. Jak se dá čekat, musí se každé indonéské velkoměsto potkany jen hemžit, a to je Balikpapan ještě jedno z těch nejčistějších. Párkrát už jsem se probudil tak, že mi potkan ohlodával prst u ruky nebo u nohy, a vůbec největší strach mám o své kabely (myslím k počítači a podobně). Jsou tu sice i kočky, ale ty se potkanů bojí a docela je chápu. Isah mi slíbila sehnat tříbarevného kocoura, který se prý krys nebojí. Ale takové kočky jsou prý vzácné, jsou to jen samci a nežijí nikdy dlouho...
 

Lodě opouštějí hořící Kampung BaruFoto: Stanislav Lhota

Bydlení v prostoru 5x7 metrů u mě ale brzy vyvolávalo nepříjemné snobské pocity, při pohledu na všechny sousedy, kteří na stejné ploše tráví čas na způsob domácích králíků s příbuzenstvem až do třetího kolena. A tak jsem se postupně stáhnul do malé pracovny v nejklidnější části domu a začal jsem uvažovat, co se zbytkem. Nakonec to vyhrál plán udělat z půlky domu malé přírodovědné vzdělávací středisko pro místní děti. Ujala se toho Isah, která se už ode mě prostřednictvím svého manžela Aliho, knížek a dalších zdrojů o mangrovech naučila spoustu věcí a od ní se toho zase spoustu naučily její dvě děti. A tak se teď vždycky odpoledne stáhnu do svojí pracovny a Isah do zbytku domu přivede svoje potomky Alana a Fitrii a synovce Basira (našeho kuchaře) a dveře nechá otevřené pro další kolemjdoucí. Ti se nejlíp nalákají na promítání přírodovědných filmů, ale někteří vydrží doceladlouho taky u lupy, sbírky mušlí a u knížek - takže se mi teď v knihovně začínají množit obrázkové komiksy o opicích a medvědech. První dny pro mě byly dost náročné, protože děti v podstatě nemusím, aspoň ne ve vlastním domě, ale beru to jako takové očkování. Isah vzápětí zaregistrovala moje vyděšené pohledy na to, jak ti mrňousi listují v mých knížkách umatlanýma rukama a ohýbají v nich oslí uši, a během týdne je to opravdu odnaučila. A protože má klíče, naučila se je ke mně vodit raději tehdy, když nejsem doma.
 

Ale život v dřevěné vesnici má svá rizika. Takže jednou v noci, zatímco sedím za počítačem, na uších sluchátka, abych odfiltroval zvuky z okolí, světlo zhasnuté, okenice zavřené a dveře zamčené, zvoní mi telefon. V něm slyším houkačky a uřícený vyděšený hlas jednoho z mých známých z města, že prý jestli jsem v pořádku. Nebylo mi jasné, proč bych neměl být, a on že prý u mě hoří. Říkám mu, že je tu vcelku klid, ale pro jistotu ze se podívám ven. Otevřu dveře a přede mnou se rozprostřela apokalyptická scenérie: obzor oranžově žlutý a dýmající a celé rodiny v spořádaném zmatku opouštějí své domy, vynášejí televize a ostatní životně nutné vybavení, nakládají je na lodě a odjíždějí z vesnice. O hašení svých domů, které jsou stoprocentně dřevěné, příliš neuvažují. Moje loď už byla dávno plná Aliho a Bedulova příslušenství a právě odplouvala se všemi na palubě. Očividně jsem byl před světem schovaný tak dokonale, že nikoho nenapadlo ani zaklepat na dveře...
 

Vyhořelý Kampung BaruFoto: Stanislav Lhota

Naštěstí pro naše sousedství je kousek od Kampung Baru petrolejářská společnost vybavená poměrně dobrým hasičským vybavením. Přijeli a požár během dvou hodin uhasili. Vesničané se svými loděmi plnými harampádí se začali pomalu vracet ještě když obzor doutnal a všechny ty krámy stěhovali postupně zpátky do svého domu - tedy pokud jim nějaký zůstal. Mezitím nastal ovšem odliv, a tak to museli všechno tahat bahnem plným bordelu. Byl jsem v tu chvíli opravdu rád za to, že na mně v tom zmatku před dvěma hodinami zapomněli! Navíc se teď na mě někteří ze sousedů dívali s velkou úctou za moji chladnokrevnost, když jsem při požáru zůstal v klidu v domě a ani se neobtěžoval zachraňovat své drahé věci...
 

Až ráno se bilancovalo. Popelem lehlo asi 40 domů, nezbylo z nich prakticky vůbec nic. Můj, Aliho, Bedulův i Marjuniho dům byly bezpečně daleko, ale požár dorazil až k nově opravenému domku Aliho matky a babičky. Smutné bylo, že jim stavení sice neshořelo, jenže protože se v rámci hašení požáru budovali firebreaky, kus ho při tom stejně zbořili. Ali, který akorát těsně před tím skončil s jeho renovací, na kterou několik měsíců škudlil z malého platu, co ode mě dostává, to vzal sportovně – kdyby dům nezbořili, shořel by! Nicméně se to dotklo nás všech. Peníze, které Alimu vyplácím, jsou v pravém smyslu oběživem, protože se ke mně dostanou pokaždé dvakrát. Aliho měsíční plat představuje obvykle poslední peníze, které mi zbývají z mého vlastního platu, takže si je po pár dnech většinou od jeho ženy Isah zase vypůjčím a žiji z nich až do své další výplaty, ze které dluh splatím spolu následujícím Aliho platem. Jenže tím mi peníze dojdou, takže jeho nový plat si vzápětí zase vypůjčím až do své příští výplaty. Tenhle cyklus se teď ovšem přerušil, protože je Aliho výplata potřeba na opravu domu rodičů. A tak jsme tu na čas zase živi z čínských nudlí...