Zpráva devatenáctá – Sebangau (1. část)

Rašelinný les v Sebangau při pohledu z meteorologické věžeFoto: Stanislav Lhota

Konečně jsem si udělal trochu času na to podívat se z Balikpapanského zálivu na pár dalších lokalit! Jednou z nich byl Sebangau v Centrálním Kalimantanu. Angličan David Smith tu zkouší něco, co tady v Sungai Wainu odkládáme už po léta – habituaci hulmanů. Vybral si k tomu ten nejsnadnější druh, hulamany kaštanové (Presbytis rubicunda), ale ukazuje se, že ani to není zas až tak úplně snadné...

Sebangau představuje úplně jiný typ lesa než jaký máme v Sungai Wainu. Je to rašelinný les. Rašeliniště na Borneu jsou ovšem něco zcela jiného než rašeliniště u nás v Evropě. Neroste tu žádný rašeliník ani žádný jemu podobný mech. Druhové složení stromů je sice úplně jiné než jak je tomu v klasickém dipterokarpovém pralese, ale pro někoho, kdo stromy nepoznává (a na první pohled jsou opravdu všechny stejné – dole vysoký kmen a nahoře listí), je to prales jako každý jiný. Místo po polštářích mechu tady chodíte po normální opadance z listí a větví. Není to ovšem tenká vrstva opadu, kterou byste se snadno prohrabali až na podloží bílého písku. Zdejší opadanka je až několik metrů silná a nasáklá vodou jako houba. Rašelinné lesy rostou na obrovských rovinách s pomalým odtokem, takže dešťová voda zůstává v půdě dost dlouho na to, aby z opadanky vylouhovala taniny a jiné konzervanty, zbarvila se do kávově černa a změnila se v slabou kyselinu, ve které se nedaří bakteriím ani houbám a ve které pak lesní opad tleje jen pomalinku. A tak se spodní vrstvy lesního opadu postupně mění v rašelinu, která může být až 15 metrů silná. Ta pak dal drží spoustu vláhy i když zrovna neprší, takže suchou nohou se tu nedostanete nikam. A v době dešťů se brodíte aspoň po kolena, kamkoli se vydáte.  

Sebangau se proslavil svými orangutany – je tu zřejmě jejich největší světová populace. Jsou to do jisté míry nomádi, ale měl jsem štěstí na dobu, kdy se zrovna několik kusů drželo v blízkosti kempu a potkávali jsme je denně. Podle Davida jsou to ti nejnudnější primáti v Sebangau, mistři v tom nedělat nic jiného než žrát a sedět nebo ležet. A pak se sebrat a zničit pozorovatele dvěma a půl kilometry rychlého pochodu na jiné místo, kde ho pak zase znudí několika dny žraní a nicnedělání. Ale jsou to impozantní zvířata, obrovská a silná – a občas i docela agresivní. Podle místních asistentů orangutaní samci nesnášejí Davidovy androgeny a jakmile ho potkají, pomýšlejí na jeho likvidaci. David mě upozorňoval, že možná uvidím, jak ho orangutan zabije. Kdykoli jsme nějakého potkali, skrčil se a ani nedutal v naději, že bestie co nejdřív zmizí, zatímco já jsem se zaujetím čekal na to, jak bude orangutan Davida masakrovat. Ale zdá se, že moje androgeny u orangutanů vyvolávali větší respekt, takže se představení nekonalo ani jednou.  

Hráz postavená na splavovacím kanáluFoto: Stanislav Lhota

Výzkumný kemp v Sebangau (říká se mu tady „Přírodní laboratoř“) je bývalý dřevařský kemp. Většina rašelinišť na Borneu jsou bývalé dřevařské koncese. S průmyslovou těžbou se zdejší lesy překvapivě vyrovnaly. Těžilo se tu jen několik málo druhů stromů s nejkvalitnějším dřevem, které se k velkým řekám svážely po kolejnicích. Situace se ale zhoršila v době ekonomické krize (po pádu diktátora Soeharta na konci 90. let), kdy těžařské společnosti odešly a byly nahrazeny ilegálními dřevaři. Ti nejen že káceli mnohem pestřejší škálu velikostí a druhů stromů, ale “zefektivnili” i způsob jejich přepravy. Vybudovali síť kanálů, po kterých dřevo z močálů splavovali. A kanály pak začaly fungovat jako meliorace, která mokřiny postupně odvodňuje. To pro les představuje daleko těžší ránu než samotná těžba dřeva. Dnes, když se ilegální těžbu podařilo víceméně zastavit, zůstávají odvodňovací kanály problémem. Správa rezervace začala budovat hráze, které mají odtok vody zpomalit, a zrychlit přirozené zanášení kanálů. Ale efektivita některých hrází je omezena a odvodňování je stále velkým problémem, zvláště v době sucha, kdy na odvodněných rašeliništích snadno vznikají požáry, jejichž hašení je víc než obtížné.  

Já jsem do Sebangau dorazil akorát po skončení období dešťů. Takže ne všude jsem se musel brodit po kolena, ale i tak jsem si sucho v botách uhlídal jen pár prvních kroků, a po několika desítkách metrech už jsem všechny ty louže a tůně ignoroval, stejně jako všichni ostatní. Ono to má i své pozitivní stránky, když máte dolní polovinu těla permanentně mokrou. Voda tělo účinně ochlazuje, takže se člověk nemusí potit. Zatímco v Sungai Wainu jste po hodině chůze propocení, oleptání a zatuchlí, v Sebangau máte nohy promáčené čistou vodou, zatímco košile zůstává víceméně příjemně suchá. Nohy ovšem trpí, kůže v rozkroku se opruzuje, na puchýřích bobtná a mezi prsty praská. K dobru se v takovém případě přičítá to, že zdejší voda je v podstatě slabá kyselina, ve které se nedaří parazitům. Tím pádem z rozpraskaných nohou příliš nehrozí infekce. A kyselá voda s sebou přináší ještě jeden opravdu neocenitelný komfort – nežijí tu pijavice. Pro někoho, kdo se prodíral pralesem v bornejských pahorkatinách a armády suchozemských pijavic po něm šplhaly až do těch nejzapadlejších záhybu kůže, musí být rašeliniště učiněný ráj!