Zpráva čtrnáctá – Znovu o palmách olejných

Plantáže palmy olejné firmy Agro IndomasFoto: Stanislav Lhota

O olejných palmách jsem psal už někdy před půl druhým rokem. Jsou doslova zeleným morem, který už dnes pro existenci pralesa v Indonésii představuje větší hrozbu než těžba dřeva. Palmový olej je nejlevnější rostlinný olej a přidává se do potravin od sušenek přes čokoládu po čínské nudle, do kosmetiky od mýdla až po rtěnku, a bohužel v poslední době čím dál víc i do pohonných hmot, kterým obchodníci vymysleli chytlavý zelený titul biopaliva.

Evropa a Amerika střídavě převléká kabát s tím, že palmový olej pro ten či onen účel kupovat bude a zas že nebude, a mezitím v Asii rostou dva daleko nebezpečnější giganti, kteří mohou západní konzumaci během příštích pár let odsunout daleko do pozadí – Indie a Čína. 

Indonésie se před časem zavázala k tomu, že na další plantáže olejné palmy nepadne už ani hektar primárního pralesa. Ale tenhle slib se až příliš snadno dá vyřešit tím, že se prales prohlásí za degradovaný, nebo tím, že ho palmářská společnost vykácí bez povolení vlády a zaplatí pak nějakou bezvýznamnou kompenzaci úřadu pro životní prostředí a pár úplatků několika úředníkům. 

První demonstrace farmářů v roce 2008Foto: Stanislav Lhota

O tom, jak bezmocné je bojovat s palmářskými mocnáři, už víme svoje i tady v zálivu. Vůbec největší protestní akcí, jakou jsme tu kdy měli, přinejmenším co do počtu zrekrutovaných účastníků, byla demonstrace vesničanů ze Sepaku (javánská kolonie v nejodlehlejší části zálivu), jejichž půdu zabrala bez jakéhokoli vyrovnání palmářská společnost Agro Indomas. Vesničané ze Sepaku jsou sice ponejvíce ilegální dřevaři a jako takoví stojí na opačné straně barikády (nedávno jsme ostatně tři z nich zatkli při sběru gaharu v Sungai Wainu), ale společný nepřítel nás už dříve dal dohromady – oni přišli o půdu, ochranáři asi o 100 km pobřežního a poříčního pralesa obývaného kahau a spoustou dalších zvířat. Dvě patra kanceláře regenta v Penajamu tehdy obsadily dvě stovky venkovanů, až se nakonec vláda uvolila k tomu zpochybnit povolení, na základě kterého Agro půdu otevřelo, a vydala prohlášení, že ji musí vrátit vesničanům. Situace se uklidnila a já se vrátil do Čech. 

Po devíti měsících jsem se v Sepaku objevil, abych se znovu přeptal na situaci. Klid prý vydržel půl roku. Pak se ale Agro z ničeho nic vrátilo a bez slova vysvětlení pokračovalo v obdělávání půdy (kterou samozřejmě mezitím vesničané nechali ladem, což je ovšem to nejlepší, co s ní z mého pohledu mohli udělat). 

Seznámil jsem se v té době s britskou aktivistkou Michelle Desilets, která sedí v komisi pro udržitelnou produkci palmového oleje (RSPO). Tahle komise vzešla ze snahy WWF a dalších organizací pokusit se o spolupráci s olejářskými magnáty a přimět je, skrze tlak konzumentů, k ohleduplnějšímu jednání, – když už je nelze zastavit. V Kuala Lumpur se v té době chystalo jednání RSPO a Michelle slíbila, že na něm odprezentuje i případ Ago Indomas. Připravil jsem několikastránkový dokument se seznamem všech kritérii a principu RSPO, které Agro porušilo. Bohužel, celé kualalumpurské jednání skončilo víceméně fiaskem, na spoustu bodů se nedostalo a záležitost Agro Indomas byla jedna z těch mnoha. Ostatně, ten report sice na první pohled vypadá hrozivě, člověk si říká, že tohle musí každého pobouřit, když vidí jak porušují úplně všechno, co mohou, jenže ony to dělají skoro všechny palmářské společnosti, takže zasvěceného taková zpráva nechá úplně v klidu. Když jsem pak zprávu distribuoval doslova kolem světa, bylo to, jako bych si stěžoval, že je voda v moři slaná... 

Demonstrace Gepaku proti plantážím Agro IndomasFoto: Stanislav Lhota

Zpátky v Sepaku se mezitím začala dávat do pohybu další vlna protestů. Agro už buldozerovalo čtvrtý okres, obývaný tentokrát nikoli Javánci, nýbrž původním kmenem Pasirů. Pasirové dovedou docela dobře těžit z nálepky „původní obyvatel”, i když dneska už to opravdu není o moc víc než nálepka. Takže dokud Agro zabíralo půdu javánským přisídlencům, prohlásili ji Pasirové za své tradiční území, stavěli se horlivě na stranu Agro a doufali, že vyrovnání za zničené území připadne jim. Když ale žádné vyrovnání nebylo a na místo toho Pasirům začínalo docházet, že přicházejí i o svou vlastní půdu, změnili prapor a připojili se na stranu protestujících Javanců. A zapojila se do toho jejich militantní organizace GEPAK (která mi v mangrovech před dvěma lety v Pemaluanu pomohla zastavit zakládání krevetích farem a pálení dřevěného uhlí) a byla z toho další demonstrace v budově místního parlamentu, tentokrát ovšem s plnou publicitou. 

O pár dní později mám telefonát z oblastní policie v Penajamu, ve kterém mi úředník roztřeseným hlasem sděluje, že se mnou chce mluvit jeho kapitán. Následovala výměna několika sms, v nichž jsem se snažil zjistit, o co jde. Bezvýsledně, jenom mlžil. Dost jsem z toho znervózněl. A když jsem dorazil ke kapitánovi, byla nervozita a nedůvěra očividně na obou stranách. Byl na oko nezvykle přátelský, přitom ale sondoval, kde že mám ten film o kahau, který tu jako výzkumník natáčím (výzkum je přece focení a filmování opic...) a sledoval každý detail v mém pasu. Pořád se odvolával na to, že se jen stará o moji bezpečnost, a odkazoval se při tom na ztracenou Jindru. Trvalo asi dvě hodiny, než z něj vypadla zmínka o Agro. Na to jsem už ovšem byl připravený, takže jsem mu rovnou řekl, že mě na jednání přizvali zástupci Sepaku jako nezávislého odborníka a požádali mě o to, abych jako důkazní materiál přinesl nejnovější satelitní snímky. Tohle prolomilo ledy a kapitán mi konečně prozradil, že mě viděl v televizi jiný, důležitější kapitán z provinční policie a hrozně se rozčílil, když viděl, že se do toho plete nějaký běloch. A tak ten důležitý kapitán pověřil tohohle méně důležitého vyšetřováním, které mělo zjistit, pro koho ten bílý agent pracuje a jak na něj. 

Zdálo se, že tímhle odhalením vyšetřování skončilo, ale o pár dnů později mě ten méně důležitý kapitán navštívil doma v Kampung Baru. Samozřejmě zase jen neformální přátelská návštěva...v noci! A to přesto, že jsem mu na stanici omylem uvedl špatnou adresu, ale je to zkrátka kapitán od policie, a tak si s tím poradil. Na Agro už se ale neptal, přišel si pro ty satelitní snímky, co jsem o nich tehdy mluvil. A protože jsem tuhle eventualitu měl taky předem promyšlenou (učím se už jednat jako druhá strana), tak jsem při té příležitosti zaved řeč na ilegální dřevařské kempy a přístavy, které už měsíce bezvýsledně hlásím na jiných instancích. Následovala výměna několika e-mailů a sms s mapami a GPS koordinátami a zdá se, že se z vyšetřování mých domnělých obchodních paktů vyvinula docela užitečná spolupráce. Přinejmenším do nadcházejícího soudního jednání s Agro Indomas, které ale dost možná stejně nikdy nenadejde.