Zpráva devatenáctá – Sebangau (2. část)

David Smith na jednom z transektůFoto: Stanislav Lhota

Tak jako v Sungai Wainu si i v Sebangau výzkumníci zbudovali síť transektů, tedy úzkých rovných pěšinek, kterými se v lese mohou celkem snadno a rychle pohybovat od západu k východu a od severu k jihu. Transekty v rašelinné bažině s sebou ale přinášejí jeden problém, který naštěstí ze Sungai Wainu neznáme.

Zdejší houbovitá půda pod váhou člověka snadno sléhá a eroduje. Navíc se v ní kvůli nerovnoměrnému tlení vytváří spousta dutin, do kterých se člověk v jednom kuse až po pás propadá. Čím delší dobu se transekty používají, tím víc se mění v řetězce louží a tůňek, stále hlubších a hlubších a plných záludných propastí. V podstatě jsou to takové padací pasti, naplněné kyselinou. Zatím se nestalo, že by někoho transekt pohltil do té míry, aby zuhelnatěl a musel čekat na to, až ho někdo vytěží. Ale pracovat na takovém transektu začíná být dost nepříjemné. A co je horší, transekty se pomalu mění v drenážní kanály, které z bažiny odvádějí vodu a přispívají k jejímu vysychání.  

Dřevěný chodník rašelinným lesemFoto: Stanislav Lhota

Zdá se, že systém transektů na rašeliništích nemůže být permanentní a po několika letech bude nutně zbudovat nový. Pro toho, kdo už má brodění v bažině opravdu dost, je v Sebangau několik kilometrů vyvýšených prkenných chodničků. Široké jsou sice jen na jedno prkno, na kterém se člověk chvíli musí učit chodit, aby nespadl, ale jakmile se to naučí, je to paráda! Jak David dobře poznamenal, dřevěné chodníky jsou balzámem na psychiku výzkumníků – jakmile k nim dojdete, jste už v podstatě “doma”, i když vám můžou zbývat třeba ještě 2 kilometry chůze! 

Jiná věc, která práci v rašelinném lese ztěžuje, je viditelnost. Pokud jsem si někdy stěžoval, že v Sungai Wainu je viditelnost špatná, tak to beru zpátky. Rašelinné lesy mohly být svého času “přehlednější”, ale v důsledku narušení korunového patra selektivní těžbou dřeva je teď jejich spodní patro tvořené hustou spletí zelenohnědého roští, přes které vidíte jen na pár kroků. S Davidem jsme sledovali jednu z jeho hulmaních skupin po jedno odpoledne (byl to jediný den, kdy se nám hulmany podařilo najít). Za tu dobu se povedlo tlupu spočítat, v jednu chvíli jsme je i pořádně viděli (jinak jsme spíš pronásledovali zvuky praskajících větví), identifikovali jsme jeden potravní strom, a ztratili jsme je před tím, než dorazili na spací stromy. Zkrátka nic moc. Nicméně po návratu do kempu si David pochvaloval, že to bylo jedno z pěti jeho nejlepších pozorování... Jiný den jsme při marné snaze najít hulmany sledovali skupinu gibonů, kterou Angličanka Susan Cheyne sleduje už 5 let. Z jejích pěti tlup to byla ta nejlépe habituovaná, na pozorovatele navyklá. Výsledek byl stejný jako s hulmany – spočítali jsme je, v jednu chvíli jsme je pořádně viděli, jinak jsme pronásledovali spíš zvuky praskajících větví, identifikovali jsme jeden potravní strom, a po nějakých 100 metrech jsme je ztratili. Teprve teď, když jsem viděl výsledek pěti let intenzivní práce, jsem si uvědomil jednu věc – aniž bych to pořádně ocenil, kahau nosaté v mangrovech v Balikpapanském zálivu už zkrátka habituované máme!