Zpráva dvanáctá - Hledači gaharu
Řeky vysychajíFoto: Tereza Kožíšková
Zatímco při mojí první letošní návštěvě pralesa Sungai Wainu pršelo a voda na hranicích bažiny nakonec dosáhla skoro až k dřevěnému chodníku, po kterém ji přecházíme, o měsíc později přišlo sucho. Listy bylin v podrostu se začaly kroutit a z bažiny zbylo jen pár hnědých louží. Nikde ani jediná pijavice. A cestou do kempu se na nás snášely ohořelé listy kapradin, které se rozpadaly na jemný prášek, jakmile se jich člověk dotkl.
Já jsem byl v té době v kempu Djamaludin s několika hosty a s Misranem, novým zaměstnancem pro výzkum, kterého zaučuji ve sběru dat o produkci listí, květů a plodů na fenologických plochách. Dva z našich hostu byli zase entomologové, takže se všelijak střídalo chytání hmyzu, hledání savců na transektech a sběr dat na fenologických plochách. A relaxace dostatečně daleko od všech problémů v zálivu. Některé stromy v Sungai Wainu stále ještě plodí, včetně několika durianů, z nichž jeden, Durio oxyleanus, jsem se už dokonce i naučil jíst, i když pořád ještě s mírnou nechutí.
Sungai WainFoto: Tereza Kožíšková
Zvířata vyvádějí mladé a setkání s tlupou malých selátek bylo jedno z příjemných zpestření programu. Méně příjemné setkání, v tentýž den, byl nález stromu Aquilaria malaccensis, pokáceného a na několika místech naštípaného na malé kousky. Jasná stopa po hledačích gaharu, kteří byli v rezervaci jeden čas velkým problémem. Gaharu je dřevo aquilarie nakažené houbovou infekcí. Je černé, specificky voní a v kosmetickém průmyslu je to velmi ceněná surovina. Ne každý strom je nakažený, ale jen málokterý sběrač to dovede rozeznat. A tak na jeden sklizený strom případně aspoň šest zničených naprosto zbytečně. Není proto divu, že jsou některé druhy aquilarii na vymření. Sice jsou snahy je pěstovat, ale většina gaharu je i tak dodnes sbíraná ilegálně v rezervacích jako je Sungai Wain.
Poblíž místa, kde jsme čerstvě pokácenou (a nenakaženou) aquilarii našli, jsme slyšeli i zvuky tlučení a sekání do dřeva. Pomalu jsme se plížili pralesem, foťák připravený k akci. V hlavě jsem marně plánoval, co udělat, až hledače najdeme. Našli jsme ale datla břidlicového, zřejmě největšího datla světa, velikého jako kachna. Lesníci mi později potvrdili, že jsem zdaleka nebyl jediný, kdo se tak nechal zmást - tenhle megadatel skutečně vydává při vytloukání hmyzu ze dřeva zvuky, které jsou chvílemi k nerozlišení od zvuků hledačů gaharu.
Po návratu do kempu z asistenta Fitriho vylezlo, že stopy po hledačích gaharu našel už před měsícem, hlásil je, ale nikdo z lesníků tehdy nezareagoval. Teď pod "bílým" dozorem to bylo jiné, jenže na severu rezervace pořád ještě hořelo a všichni lesníci hasili. Čekali jsme další den, během kterého jsme dohledali další aquilarie a začínalo být jasné, že je to organizovaný tým, který už v lese pracuje několik týdnů. Byli jsme s Fitrim dost nešťastní z toho, jak nám poničili naše transekty, které jsme se měsíce snažili udržovat co nejužší a bez jakýchkoli zásahů do vegetace. Hledači gaharu, tak jako kdokoli jiný z vesničanů, co přijdou do lesa, kolem sebe prostě jen sekají a sekají a sekají...
GaharuFoto: Tereza Kožíšková
Pod dvou dnech lesníci uhasili požár alespoň na straně přilehlé k Wainu (na druhé straně nezbylo než nechat ho hořet a postupovat dál do lesa směrem od rezervace). Vedení hned vyslalo malý tým k nám do kempu - dva lesníky a jednoho příšerně znuděného policistu. Zatímco byli na cestě, vysílačka zahlásila, že se požár zase rozhořel. Lesníci se zase vydali hasit, ten tříčlenný tým už ale zůstal u nás. Sdělili mi svůj plán - jednu noc si odpočinout a zítra vyrazit na inspekci terénu. Pak asi dvě hodiny diskutovali, jaké trable jim přinese můj kyselý obličej, až nakonec plán změnili a na inspekci se vydali už v noci. My jsme mezitím po lese chodili taky a během té noci a dalšího dne jsme dohledali dalších 5 aquilarií. A večer lesníci našli i dva kempy, v tu chvíli prázdné, sběrači ještě byli v lese.
Ten den se definitivně požár uhasil a na pomoc přišli další dva lesníci a jeden voják. To Fitri komentoval s nevolí, říkal, že voják se zbraní je nebezpečnější než ozbrojený policajt. Nekontroluje se, střílí bez varování a rovnou do živého. Když prý s vojáky patroluje a přespávají ve společném stanu, schovává Fitri jejich pušky a náboje za sebe, aby je neměli tak pohotově po ruce. Ten večer jsme ještě přespali všichni v kempu, ale před rozedněním se sedmičlenná hlídka vydala do lesa a přikradla se k jednomu z kempů. Zazněl jeden výstřel. Asi po dvou hodinách se do kempu vrátil Misran a vítězoslavně mi předal špalek aquilarie nakažený houbou. Chytli prý tři dřevorubce z vesnice Sepaku a už je vedou k procesu do stanice.
Téhož dne jsme se z rezervace vraceli i my. Proces právě probíhal, všichni byli dost nervózní, snažil jsem se pokud možno nebýt moc vidět. O týden později jsem jel do Sepaku, kde se pokoušíme zastavit postup plantáží olejné palmy - společně s vesničany dost možná ze stejných rodin, ze kterých mohli pocházet i ti zatčení sběrači. Jedu autem s upovídanou manželkou starosty vesnice. Hned se ptala, jestli se ještě objevuji v Sungai Wainu. Šel jsem raději s polopravdou ven a přiznal jsem, že jsem tam před týdnem byl a že jsem viděl ve stanici několik vesničanů ze Sepaku, zatčených s pytli gaharu. Konverzace v autě pak přešla do javánštiny, které nerozumím, ale pár střípků jsem zachytil - že prý Sungai Wain hlídám, ale lidi nechytám, že je to horší, protože je při práci fotím...
