Zpráva osmnáctá – Orcely

Orcely tuponoséFoto: Danielle Kreb

Vždycky mě zajímali kytovci, a tak jsem byl hned od začátku rád, že v Balikpapanském zálivu žijí i tři druhy delfínů. Dva z nich se sem jen občas zatoulají z otevřeného moře, ale jeden druh, orcela tuponosá (Orcela breavirostris) tu má stálou populaci.

Orcely vyhledávají právě takové vody, jako je Balikpapanský záliv – mělké a kalné. Nejsou to moc rychlí plavci, ale v lovu ryb v kalných vodách zřejmě delfíny z otevřeného moře předčí. Takže pronikají až daleko proti proudu řek a jejich malá izolovaná populace v oblasti Mahakamských jezer tak představuje jediné indonéské sladkovodní kytovce.  

Orcely (a dugongy) v Balikpapanském zálivu už několik let studuje Holanďanka Danielle Kreb. Není to úplně snadné, ortely jsou plaché, narozdíl od většiny ostatních delfínů se vyhýbají lodím (místo toho, aby si hrály v proudu vody za lodí). Příliš se nevynořují a skoro vůbec neskáčou, takže najít je chce trochu cviku a vyfotit je vyžaduje opravdu hodně praxe. A navíc mají jenom drobnou hřbetní ploutev, což znesnadňuje jejich individuální rozpoznání (jednotliví delfíni se nejlíp poznávají právě podle rozdílů v tvaru hřbetní ploutve).  

Ale i tak už se Daniele podařilo shromáždit dost dobrých fotek hřbetních ploutví, ze kterých si začínáme dělat představu o tom, že je v zálivu něco kolem stovky orcel, které tudy denně proplouvají nahoru a zpátky, zhruba podle toho, jak postupuje odliv. Za odlivu orcely čekají v ústí řek na ryby, které v tu dobu odliv odvádí z řek do zálivu. V té době jsou i nejlíp vidět. Občas si i při hladině hrají, což pozorovat je opravdu pěkný zážitek.  

Stavba továrny na palmový olejFoto: Stanislav Lhota

Jenže několik let výzkumu orcel přináší nepříliš optimistické výsledky. Delfíni se nedokážou adaptovat na dopravní ruch v dolní části zálivu a postupně se čím dál víc koncentrují v jeho horní části. Ovšem s plánovanou výstavbou provinční silnice kolem poloviny zálivu sem proniká i další výstavba. Silnice se sice zatím pouze plánuje, ale už to stačí k tomu, aby se v místě, kudy má vést, začaly stavět dvě továrny na zpracování palmového oleje (ano, zase palmový olej, tohle téma se opakuje zas a znovu...). Továrny jsou z velké části ilegální, jenže obě společnosti jsou mocné a bohaté, takže mají pod palcem i místní vládu. V roce 2007 jsme se snažili zastavit stavbu první z továren, ale bezvýsledně. Společnost jen “za trest” musela vysázet bezvýznamně malý plácek mangrovů (promile toho, co vykáceli a zavezli zemí) a dál pokračuje ve stavbě. Měl to byt varovný přiklad pro ostatní podniky, které v zálivu ilegálně staví, ale nakonec to byl spíš povzbudivý příklad dokládající to, že kdo má peníze, ten může cokoli. Není divu, že se letos ještě hlouběji v zálivu začalo se stavbou další továrny – opět na zpracování palmového oleje.  

Od roku 2007 se ale pár věcí změnilo. Ochranáři se sdružili v poměrně silné Konsorcium, které si za svůj hlavní cíl vybralo ochranu zálivu, zastavení projektu silnice kolem něj a s tím souvisejícího „rozvoje“. Jak je to tady běžné, ani tahle továrna neměla v pořádku povolení EIA (Environmental Impat Assessment) a navíc se začala stavět v chráněném území, 50 metrů od poměrně unikátního korálového útesů, v centru výskytu kahau nosatých a v ústí řeky, kde pravidelně loví i orcely. Jakmile tohle vyšlo najevo, spustila se velká kampaň a tvrdý boj. Emoce vřely na obou stranách.  

V první fázi se podařilo odklonit stavbu přístavu stranou od korálového útesu, což byl ale kompromis, který nikoho z nás příliš neuspokojil, protože zničení útesu se tím pouze oddálí. Následně na to přišly na řadu delfíni. Jeden z mnoha problémů je ten, že zaražení pilířů mostu při stavbě přístavu s sebou přináší hlasité zvuky, které se vodou a zemí šíří na kilometry daleko. Potápěčům mohou tyhle rány pod vodou prorazit bubínky. Delfíni jsou naštěstí citlivější spíš na vyšší frekvence, takže důsledky stavby pro ně tak fatální nejsou. Ale pokud se příliš přiblíží (a jde o neočekávané zvuky!), vyjde to zhruba nastejno. A protože delfíni loví potravu pomoci sonaru, je hluchý delfín mrtvý delfín.  

Korálový útes, na kterém měl stát přístavFoto: Stanislav Lhota

Kampaň pro ochranu delfínů byl tvrdý oříšek, protože společnost už v té době se stavbou přístavu začala, měla smlouvu s kontraktorem a s dělníky a prodleva kvůli delfínům je stála velké peníze. Místní vláda stavbu přístavu oficiálně zastavila, ale společnost pokračovala dál. Přímo na staveništi se vystřídalo několik delegací z vládních i nevládních úřadů, nepomohlo to. V novinách se objevilo několik článků, odeslali jsme dopisy k jejich největší partnerské firmě do Singapuru, jeden místní rybář každý den tajně kontroloval jejich staveniště a počítal kolik ocelových rour v základech pilířů přibylo, a tuhle informaci jsem pak rozesílal sms na mobily všech zúčastněných. Teprve po několika týdnech se prolomily ledy a společnost mi zavolala s žádostí, abychom jim poradili, jak delfíny před hlukem ochránit. Ujala se toho Danielle. Naplánovala zvukovou zástěnu, což je v podstatě plastová roura položená na dně kolem lodi, která pilíře zaráží. V ní jsou vyvrtané otvory. Do roury se pumpuje vzduch a bubliny představují zástěnu, která tlumí zvuky. Měření intenzity zvuků ukázalo, že je zástěna efektivní na vzdálenost 500 metrů a dál. Kolem lodi se proto bójemi vymezila zóna 500 m a na břehu stáli 4 asistenti s dalekohledy, kteří sledovali, jestli se nějaký delfín nedostane k lodi blíž. A to se stávalo pravidelně, protože úžina mezi staveništěm a ostrovem Balang měří jen o málo víc než 500 metrů a proplouvající delfíni se tím pádem musejí přiblížit, ať chtějí nebo nechtějí. Jakmile se tak stalo, veškerá stavba se zastavila až do chvíle, nežse delfíni vzdálili na 1 kilometr. Tempo stavby přístavu se tím zpomalilo o polovinu, ale orcely se zdály být v bezpečí – až na to, že se společnost k tomuhle kroku uvolila až poté, co byla už polovina pilířů zaražena. A problém ilegální stavby v chráněném území to samozřejmě nijak neřeší.  

Chvíli se zdálo, že korporace spolupracuje, jenže na pozadí mezitím dál hráli svoji hru. Zatímco na nás, na mě a Danille, byli milí jako andílci, v naší nepřítomnosti se obrátili na Yulitu, koordinátorku Konsorcia, se srdceryvným nářkem o tom, jak se Danielle snaží ze společnosti vyždímat peníze a jak je využívá k tomu, aby měla nějaký projekt. Došlo na výměnu velmi emotivních mailů a telefonátů, během které se ukázalo nejen to, že většinu peněz na monitoring delfínů spravuje společnost sama a ne Danielle, ale taky to, že skutečným důvodem k přestěhování přístavu mimo korálový útes nebyla ochrana útesu, ale to, že je to tak levnější. V podstatě jen využili argumenty ochranářů k tomu, aby mohli změnit plán stavby (což je samo o sobě ilegální krok, který se jim touto cestou podařilo “lidsky” odůvodnit!). Tenhle očividný pokus o znešvaření členů Konsorcia se tak nakonec obrátil proti společnosti samotné. 

Přístav, jehož stavba ohrožuje delfínyFoto: Stanislav Lhota

Následoval velký mítink, na kterém se mimo jiné exponovalo i to, že přemístění stavby přístavu je ilegální krok, o kterém ochranáři doposud mlčeli, v domnění, že jej považovali za dobrou vůli ze strany stavitele. A právě to se nakonec stalo důvodem pro prozatímní zastavení celé stavby.  

Zatím není nic jisté. Společnost v pozadí určitě dal intrikaří a v terénu je všechno připravené k další práci. My dál pokračujeme ve sledování, zda s další stavbou nezačnou bez toho, aniž by počkali na oficiální rozhodnutí (a návrat týmu, který monitoruje delfíny), a policejní report a článek do novin už máme pro jistotu dopředu připravený. Jediná jasná věc je, tak jako v nedávném případě palmářské firmy PT Agro Indomas, že je společnost za svoje přestupky tratná významné peníze, nejen zanedbatelnou částku na vysázení pár metru mangrovů, takže už snad i lze mluvit o varovném příkladu pro ostatní. A vládní úředníci, kteří stavbu povolili bez EIA a navíc v území, kde by se stavět vůbec nemělo, teď mají v kanceláři opravdu dusno a příště si už myslím taky dají velký pozor. Ovšem i tak mám obavu, že jako v případě PT Agro, tak i v případě téhle olejové továrny, bude výsledkem zas jen nepříliš uspokojivý kompromis. Ale mám taky za to, že je to poslední plantáž a poslední továrna, která v chráněné části zálivu vznikla.