Zpráva patnáctá – Dřevaři

Ještě z dob, kdy se v Sungai Wainu káceloFoto:  Archiv UP HLSW

O Sungai Wainu se svého času mluvilo jako o jednom z nejlépe spravovaných chráněných území v Indonésii. Hlavně proto, že jako na jednom z mála míst v se tu podařilo zastavit ilegální těžbu dřeva (pominu-li ta místa, kde už žádné dřevo nezbylo...).

Nejúspěšnějším počinem v tom směru bylo nejspíš hřebíkování stromů. Lesníci vyhledávali kempy dřevorubců a z úkrytu je pozorovali. Dřevaři si vždycky nejprve prosekají cestičky k několika vybraným stromům a teprve pak přivezou motorovou pilu, což je natolik cenný nástroj, že ho musejí sdílet s jinými skupinami nebo si ho jen pronajímají. Poté, co si dřevorubci stromy vyberou a odejdou pro pily, zatlučou lesníci do vybraných kmenů sadu dvaceticentimetrových hřebíků. O ně se pak motorová pila rozbije a dřevaři tak přijdou o velmi cenný kus majetku. To je mnohem efektivnější než zatýkání nebo pokutování – z takových trestů se vždycky dá nějak vykroutit, ale zničenou motorovou pilu už neopraví. Byl to tehdy velmi kontroverzní projekt, jeho iniciátor Graham kvůli němu přišel o místo ředitele organizace, která si musela hlídat “public relations”, ale Sungai Wain se díky tomu podařilo zachovat. 

Takové stromy už mimo rezervaci nezůstalyFoto: Archiv UP HLSW

Jenže hned za hranicemi rezervace se dřevo těží dál a ze Sungai Wainu se tak postupně stává ostrov lesa obklopený trávou a křovím, podobně jako i z nedalekých pobřežních mangrovů v Balikpapanském zálivu. Doteď tu funguje jeden poslední dřevařský kemp, ze kterého už je v podstatě malá osada (jeho majitel má zřejmě dobré kontakty), a několik dalších skupin provozuje těžbu dřeva stylem tebang-lari (poraž a uteč), při kterém kemp nestaví, jen pokácí strom, nařežou ho hned na prkna a ty odvezou. Jak ale dřevo v Indonésii neudržitelným tempem ubývá, zpřísňují se i policejní hlídky podél silnic – a o to víc pak dřevaři používají řeky a moře. Balikpapanský záliv mezi pátou a sedmou hodinou odpolední, když se stmívá, pro ně představuje dopravní tepnu. A to jak pro dřevo, které se kácí přímo podél pobřeží, tak i dřevo, které k pobřeží večer tajně svážejí náklaďáky z okolních kopců. Náš kemp je mimo rezervaci, takže se s dřevaři potkáváme až příliš často, než aby se to dalo přehlížet. Jejich pily z kempu slyšíme a snadno dohledáme. Jenže mnozí z dřevařů jsou ostřílení kriminálníci, kteří už seděli za horší věci než je kácení stromů, takže ne pokaždé je s nimi snadná řeč. Navíc si i já musím hlídat svoje “public relations” a nemůžu si dovolit znepřátelit si místní farmáře a rybáře – těžko byste totiž hledali jediného, který nemá v rodině aspoň jednoho ilegálního dřevorubce... 

Začali jsme tedy s tajnou zastrašovací taktikou. Jakmile se někde pokácí strom, vyvěšujeme tam barevné pásky s indonéskými nápisy o tom, že jsou v oblasti policejní patroly a že je tu zakázáno kácet dřevo. Občas to samo o sobě dřevaře odradí a už se nevrátí. Pokud se vrátí, přijde na řadu “přátelská osobní konfrontace”. Ali mě zaveze pár desítek metrů od toho místa, sám se s lodí raději schová, já na dřevaře náhodou narazím a zavedu hovor. Většinou v tom smyslu, že „protože nám nedávno někdo zapálil náš kemp (a dřevaři jsou samozřejmě mezi podezřelými), mám za povinnost hlásit policii jakékoli motorové pily, které tu uslyším. Ale že s tím den počkám, aby měli čas před policií zmizet“. Starší, uznalejší dřevaři takovou dohodu berou férově, horkokrevnější mladíky to spíš rozohní, ale dost často nakonec taky odejdou. Když ne, následuje jako další krok hlášení (doprovázené malou finanční pozorností...) takovým instancím, o kterých vím, že i oni spíš vyjednávají než zatýkají – GEPAK (organizace původních obyvatel) a ochranka rezervace Sungai Wain. A teprve když ani to nepomůže, přijde na řadu oblastní policie. A policejní hlídky teď začínají být tvrdé – pokud někdo sváží dřevo bez příslušných dokumentů, mohou teď jeho loď bez dalšího vyjednávání potopit! 

Lesníci ze Sungai Wanu prověřují lodě svážející dřevo po řekáchFoto: Stanislav Lhota

Jenže jak postupně uznalejší dřevaři pouští své řemeslo k vodě, zůstávají ti nejodhodlanější – a s nimi už začíná být dusno. Je to tak trochu test odvahy mých lodníků a výsledek je docela překvapivý. “Indonéský Brad Pitt”, Bedul, ztratil kuráž jako první. Nedává to na sobě znát, ale všichni to o něm víme, takže kdykoli se rýsuje možný střet s dřevorubci, je na lodi Ali. Ale i jemu kuráž došla ve chvíli, kdy ho s Darmanem na lodi napadla skupina dřevařů s mačetami, když fotili jejich kemp. Darman je velmi nadaný vyjednavač a situaci s nimi urovnal. Ali se ten den rozhodl změnit identitu – ostříhal si dlouhé indiánské vlasy a přesvědčil mě k tomu, abych změnil barvu lodi. Moje loď měla být podle původního plánu až do konce svých dnů zelená, aby si na ni kahau během pozorování zvykli. Ted už je ale černá a Ali i Isah do mě pořád hučí s tím, že bychom měli barvu měnit každý měsíc (tak jen doufám, že nedojde na růžovou s hvězdičkami). A tak nakonec zůstal jen Darman, který teď dřevaře monitoruje sám s vlastní lodí... 

Zásadní problém s ilegálním dřevem je ale ten, že po něm bude vždycky poptávka, protože pro místní potřeby zkrátka není jiná alternativa. Certifikované legální dřevo je cenná komodita, která jde všechna na vývoz. Na jednom semináři pro nevládní organizace se mě kdosi zeptal, z jakého dřeva je postavený můj kemp. Odpověděl jsem, že je ze starých prken a zbytek ze stejného dřeva jako plot kolem rezervace Sungai Wain, Gabina vzdělávací expozice o malajských medvědech, návštěvnické centrum v rehabilitační stanici pro orangutany, atd. – zkrátka jmenoval jsem všechny možné dřevěné stavby postavené v rámci ochranářských snah organizací přítomných v publiku. Shodli jsme se na tom, že ani jeden z nás nestaví z legálního dřeva prostě proto, že tu žádné takové dřevo neexistuje...