Zpráva sedmnáctá - Končíme s výzkumem

Terénní exkurze pro všechny členy Konsorcia - většina z nich je v zálivu poprvéFoto: Stanislav Lhota

Kampaň za zastavení stavby silnice kolem Balikpapanského zálivu nabrala tempo, ovládla naše životy a změnila naše plány. Moment, kdy guvernér Východniho Kalimantanu poměrně záludnou cestou obešel standardní proceduru a dostal příslib centrální vlády pro financování stavby mostu přes ostrov Balang ze státního fondu, znamenal de facto konec našeho výzkumu kahau. Většinu času teď prosedím za počítačem, na mítincích a workshopech a do lesa už se skoro nedostanu.

Zkušenost z loňska bohužel ukázala, že moji asistenti samostatně data sbírat nedovedou. S monitoringem ilegálních aktivit v zálivu je to jiné, tam je každému jasné, o co jde, a každý chápe, co má dělat a proč. Ale výzkum opic? Indonéský rybář asi opravdu nepochopí, proč má malovat obrázky každé opice, pamatovat si, kde má která jakou pihu, počítat kolik opic z lodi vidíme a snažit se rozhodnout, jestli jsou to ty stejné, které jsme na témže místě viděli včera. Vzhledem k tomu, že ani Ali ani Bedul dost dobře nechápou smysl celé té výstřední procedury, nelze od nich očekávat tvořivou koordinaci takového programu. A jak jsem tušil už od začátku, ani z našeho studenta Gokila se slibný koordinátor projektu nevyklubal.  

Gokil sice zvládnul v pohodě a bez reptání pět týdnů pobytu v terénu, ale to bylo asi tak všechno. Jen s námi jezdil na lodi, s určováním opic setrval na úrovni spolehlivého odlišení kahau od makaka a nespolehlivého odlišení dospělého samce kahau od samice, a přečetl necelý jeden odborný článek. Dal jsem mu nějaká vlastní data a na jejich základě teď píše napůl smyšlenou bakalářskou práci, tak jako všichni ostatní studenti na jeho katedře.  

Tudy má vést most a silniceFoto: Stanislav Lhota

Za dané situace jsme se nakonec rozhodli s výzkumem kahau definitivně skončit. Kemp teď využíváme už jen ke kampaním, vozíme sem hosty z vládních úřadů i nevládních organizací, abychom je přesvědčili o tom, že mangrovy v Balikpapanském zálivu skutečně stojí za ochranu. Většina z hostů tu je vůbec poprvé v životě! A ušetřené peníze jsme nasměrovali jinam. Společně s několika indonéskými studenty, Darmanem a Aliho ženou Isah jsme začali s průzkumem veřejného mínění ve věci řešení dopravy přes Balikpapanský záliv. V tomhle jsou indonéští lesníci školeni mnohem lépe než v pozorování opic, takže tenhle program běží hned od začátku hladce i bez mojí účasti. A výsledky nám hrají do karet. Ani ne jeden z dvaceti respondentů chce postavit most přes ostrov Balang a bude ho opravdu používat. Většina vidí situaci realisticky – raději než stavět most, který se dost možná ani nikdy nedodělá, by znovu otevřeli přístav a opravili už existující silnici. Ti, kteří chtějí most, většinou volí jednu z alternativ blíž k městu. A ti, co chtějí most opravdu přes ostrov Balang, přiznávají, že používat ho stejně nebudou, je to pro ně moc daleko. Most podle nich “přispěje k rozvoji oblasti”, což lze ovšem přeložit slovy “umožní spekulace s půdou”. Před deseti lety jste si tu mohli koupit pozemek za milion rupií na hektar, teď už ho můžete prodat za 36 milionů, a až bude most stát, bude cena pozemků ještě dražší...  

Zásadním počinem v kampani proti mostu přes ostrov Balang bylo založení Konsorcia vládních úřadů a nevládních organizací pro ochranu životního prostředí v Balikpapanu. Sdružuje všechny významné instituce, které rozhodují o strategii ochrany přírody v oblasti. Jeho koordinátorka, paní Yulita, byla doposud neznámou úřednicí, ale během téhle skryté části její kariéry se z ní stala obratná vyjednavačka a organizátorka a s novým postem se jí otevřely nové obzory. Její pravou rukou a druhým mozkem je právnička Rahmina, příliš mladá na to, aby ji ve věci ochrany životního prostředí stačil někdo zkorumpovat nebo demotivovat (jak se to tu dříve nebo později nakonec stane asi každému ochranáři).  

Yulita, Rahmina a výherci studentské soutěžeFoto: Stanislav Lhota

Načasování bylo perfektní, kampaň pro zastavení mostu přes ostrov Balang přišla ve chvíli, kdy ještě Konsorcium nemělo žádný jasný program. Yulita a Rahmina se kampaně hned chytily a protože obě vládnou značným charismatem, pomalu strhávaly ostatní. Zorganizovaly soutěž pro děti ze středních škol, které dostaly za úkol připravit powerpointovou prezentaci o ochraně Balikpapanského zálivu, s mostem přes ostrov Balang jako centrálním tématem. Prezentace byly opravdu profesionální (o přírodě se děti v hodinách přírodovědy příliš neučí, ale o v tom, jak ji multimediálně prezentovat, mají průpravu dokonalou!) a výherci teď se svými přednáškami vystupují na dalších workshopech před místní vládou. A vládní úředníci shledávají velkým problémem oponovat patnáctiletým studentům, kteří zaníceně mluví o budoucnosti svých vnoučat. Workshopy a mýtinky se teď pořádají i několikrát do měsíce. Příležitostí je k tomu spousta, protože ochrana přírody v Indonésii spočívá především v organizování mýtinků a slavností – Den Země, Den biotopů, Den vody, Den mokřadů, Den mangrovů, Den lesnictví, Den vysazení milionu stromů, Den ozonu, Den biodiverzity, Den milované národní fauny a flory... 

Ale ta nejzásadnější jednání probíhají na úrovni čtyř vlád – město Balikpapan, distrikt Penajam, provincie Východní Kalimantan a národní vláda v Jakartě. Město Balikpapan se podařilo přesvědčit jako první, dokonce to byl sám starosta Balikpapanu, který celou kampaň potajmu zahájil, jak jsem o tom psal v minulé zprávě. I když mám podezření, že to mohl být jen projev dobré vůle v naději, že nakonec stejně neuspějeme a dáme pokoj, protože zájmy místní vlády jsou taky velmi nejednotné. Distrikt Penajam se zapojil jako druhý, v tom nám byla hodně nápomocná balikpapanská vláda. Provincie zůstává hlavním kamenem úrazu. Právě tam totiž nejspíš sedí ti důležití lidé, kteří si v oblasti ostrova Balang před deseti lety za pakatel nakoupili půdu, aby pak přes ni mohli naplánovat silnici. A centrální vláda v Jakartě zatím zůstávala mimo dění, prozatím nejevila větší iniciativu a lhostejně nechávala všechno na provincii. A pak se najednou stalo něco nečekaného – Jakarta zamítla přidělit provincii peníze, které už byly údajně ze státního fondu slíbené. Znamená to, že v roce 2011 se most stavět nebude! Máme rok k dobru!  

Nikdo z nás tady v Balikpapanu neví, jak k tomu rozhodnutí vlastně došlo, tak daleko přes moře naše kontakty nesahají, ale centrální vláda už, zdá se, začíná být se situací v zálivu seznámena z obou stran.