Daniel Mrázek
Daniel MrázekFoto: Khalil Baalbaki
Narodil jsem se 23. listopadu 1985, tedy na den přesně 89 let po narození prvního dělnického prezidenta (čímž se nijak nehlásím k jeho odkazu, beru to jen jako kuriozitu!). Na poslechu rozhlasu jsem doslova vyrostl. Když se nám doma rozbila televize a maminka se rozhodla pořídit novou, já si vymínil slib, že místo sledování politických debat půjde se mnou na procházku. Tohle mi slíbit nemohla, a protože i brácha se postavil proti televizi, nezbylo mamince nic jiného než ustoupit.
O to víc se u nás začal poslouchat rozhlas. Brzy jsem začal odpovídat na všemožné soutěžní otázky (nejen pro děti, ale i pro dospělé, čímž jsem se v mnoha pořadech stal suverénně nejmladším soutěžícím) a brzy jsem si uvědomil, že bych se velice rád stál tím člověkem, co k nám v rádiu promlouvá. Své novinářské sklony jsem uplatňoval tím, že jsem vydával rodinný časopis. Tedy - přesněji řečeno - pár ručně popsaných papírů sdělujících novinky ze světa mých plyšáků.
Později jsem se zapojil do vydávání školního časopisu, a když mi bylo patnáct let, vstoupil jsem do Dětské tiskové agentury. Tehdy jsem se začal novinařině věnovat hlouběji a tehdy jsem se také poprvé setkal s rozhlasovou prací.
Po maturitě se mi splnil dávný sen. Jako člen Tvůrčí skupiny elévů jsem se zapojil do Českého rozhlasu. V rámci této skupiny jsem jednoho dne natočil anketu pro Hanku Staňkovou. Ani ve snu mě nenapadlo, že jsem právě vykročil na cestu, která pro mě bude v rozhlase určující. Hanka mi nabídla spolupráci s přírodovědným magazínem Natura a postupně jsem se zapojil i do dopoledního vysílání Leonarda.
Dnes natáčím rozhovory pro Naturu a v Monitoru se věnuji osmičkovým výročím ve vědě a občas s mikrofonem navštívím nějakou vědeckou akci.
Ačkoliv studuji pedagogickou fakultu (obor dějepis - základy společenských věd), nemám v úmyslu stanout natrvalo za katedrou, spíše bych rád zakotvil ve vodách Českého rozhlasu.
