Co se vám vybaví, když se řekne potkan? Ve většině z nás to rozhodně žádné libé asociace nevzbudí. Potkan je synonymem škůdce, přenašečem chorob a parazitů, potkana se štítíme, potkana je třeba hubit. Pokusme se ale podívat na tohoto největšího zástupce čeledi myšovitých trochu blíže.
Tento synantropní hlodavec, který pochází z bažinatých oblastí Asie, nebyl ještě v 18. století v mnoha evropských krajích vůbec znám. Teprve s rozvojem lodní a železniční dopravy se rozšířil nejprve po starém kontinentu, kolem roku 1732 do Anglie a v roce 1775 do Severní Ameriky. Díky své adaptabilitě a rozmnožovacím schopnostem pravděpodobně vytlačil původní krysu a stal se kosmopolitním druhem mírného pásu. V mnoho směrech jsme mu my lidé jeho cestu za prosperitou usnadnili. Rozvoj architektury a budování kanalizačních systémů poskytl potkanům nejen možnost úkrytu, ale nabídl i příležitost pohodlně se šířit do vzdálenějších lokalit. Téma potravní nabídky ve velkoměstech není třeba rozvádět. Potkan se chopil své šance a teď ho tu máme. I s pomocí deratizace konkuruje v městských aglomeracích potkaní populace svým počtem populaci lidské. Jeho přemnožení, hlavně na některých ostrovech, se stává skutečnou katastrofou.
Nyní se na potkana podíváme z trochu jiného zorného úhlu. Od roku 1890 jsou potkani cíleně chováni jako laboratorní zvířata. Asi 30 procent pokusů na zvířatech je prováděno právě s potkany. Jsou levní, nevyžadují příliš životního prostoru, náklady na krmení nejsou velké, rychle se množí. A právě z laboratoří si potkani hledají cestu do našich domovů, ne však jako odvěcí nepřátelé a škůdci, ale jako domácí mazlíčci. Právě jejich vrozená adaptabilita jim dává ty nejlepší předpoklady stát se společníkem člověka. Dobře vychovaný potkan je cosi mezi štěnětem a kotětem. Není kousavý jako většina křečků a křečíků, svou inteligencí jednoznačně předčí morče. Volně žijící potkani se jako sociální zvířata sdružují do velkých rodin, domácí potkan rád přijme člověka do tohoto svého klanu, vyhledává jeho společnost, naučí se přiběhnout na zavolání, rád se nechává hladit, klidně usne na klíně "svého" člověka.
Tak jako u všech zvířat, která člověk chová, podařilo se i tady vyšlechtit různé barevné variety, různé typy srsti i bezsrsté nu-nu potkany, zvláště oblíbené u alergiků, potkany "dumbo" s velkýma, níže posazenýma ušima, které jim propůjčují výraz mile přihlouplého slůněte. Potkani z chovatelských stanic dostávají i svůj rodokmen, stejně půvabná jsou ale zvířata bez průkazu původu. Co ale zůstává všem společné, je obrovská zvědavost, touha vše prozkoumat, ochutnat, ukrást a odtáhnout do svého pelíšku. Pokud vám tedy nevadí žít ve společnosti kleptomana, pokud vás nerozhází nějaké to prokousané tričko a počůrané kalhoty (ne všichni se naučí dodržovat čistotu) je potkan ideálním mazlíčkem pro vás. Tento dříve tak proklínaný živočich dovede totiž naši lásku přijímat i oplácet.
Existuje spousta potkaních webových stránek, na kterých lze najít další údaje, návody, podmínky chovu, jsou tu i potkaní příběhy a deníčky, nechybí ani nabídka mláďat. Z některých z těchto stránek jsem čerpal údaje i inspiraci.
[
