Dopis dvacátý druhý - Nejhorší týden mého života
Prales na BorneuFoto: Radek Trnka
Za poslední týden jsem zažil jedny z nejhorších chvil svého života, asi o deset let jsem za tu dobu zestárnul a stal jsem se nejspíš silným kuřákem. Ale na úvod musím vysvětlit něco úplně jiného, totiž to, jak probíhá program takzvaného zalesňovaní (reboisace) Indonésie.
To se někde seženou obrovské peníze na záchranu planety, které je třeba zpronevěřit ještě před tím, než to udělá někdo jiný. Vláda Balikpapanu se rozhodla, že vyhořelou část lesa Sungai Wainu (který už deset let krásně regeneruje) lze zachránit právě touto cestou. Najali se tedy dělníci na to, aby v lese vysekali spletitou síť cest (čemuž padly za oběť tisíce mladých semenáčků). Podél těchto cest se nyní vysazují semenáčky zakoupené ve školkách. Zkušenosti odjinud říkají, že se sází obvykle tak do vzdálenosti 100 metrů od vysekané cesty, zbytek sazenic se zahodí. Vysázené semenáčky pak většinou uhynou a proces přirozené regenerace začíná znovu od začátku.
Potok v praleseFoto: Corel GALLERY
My výzkumníci v Sungai Wainu tenhle program tvrdě kritizujeme, takže se vedení rezervace rozhodlo ho před námi tajit. Při jedné z výprav s Danem Bártou a Alešem Dolným jsme tak málem zabloudili na podivném červeně značeném transektu, vedoucím zdánlivě odnikud nikam. Moji asistenti Fitri a Ulir ve stejný den objevili úplně stejný transekt v jiné části lesa a došli jsme společně k obavě, že už spekulanti s půdou začali rozprodávat parcely i uvnitř chráněného lesa. Teprve v té chvíli mi vedení rezervace prozradilo své plány o sázení lesa v lese, kterým vedou naše výzkumné transekty. V té době byl hodně vyhrocený jiný konflikt s vedením (botanická zahrada) a nepovažoval jsem za taktické otevírat další téma, takže jsem jen znechuceně prohlásil, že pokud budou něco takového provozovat bez našeho vědomí, někdo z nás tu brzy zabloudí. Nečekal jsem ale, že na to dojde během příštích dvou týdnů kvůli sérii neodpustitelných školáckých chyb ze strany mě samotného, Aguse, Michala (českého ošetřovatele medvědů ve zdejším vzdělávacím centru) a jeho matky Jindry, která sem přijela strávit nezapomenutelnou dovolenou.
Nížinný prales Sungai WainFoto: Radek Trnka
Michal a Jindra chtěli pobýt pár dní v kempu Djamaludin, kde jsem zrovna byl i já s fotografem Sašou Pospěchem, ale bez asistentů. Michal s Jindrou působili dokonale sebevědomým dojmem (dva lidi ze samoty na Šumavě), což zřejmě přimělo Aguse svolit k jejich vstupu do lesa bez průvodce (je tam přece Stan...). A já, i když s nevolí, jsem odsouhlasil, že budou chodit po lese sami (mají přece svolení od Aguse...), i když pod řadou podmínek, jako například, že půjdou pouze tam, kam je pošlu, dají mi vždy vědět kam jdou, budou s sebou vždycky mít kompas a baterku atd. Třetí den se Jindra vydala bez baterky úplně jinam, než kam mi ráno nahlásila, a už se nevrátila. Se setměním jsme ji začali s Michalem hledat na transektech, kam jsem ji to ráno poslal. Je tam jezírko a měl jsem hrůzu z toho, že zapadla do bahna a utopila se. Já a Michal jsme šli v opačných směrech. Doslova jsem se polil potem, když jsem Michalovo zoufalé volání uslyšel právě od toho jezírka a když mi pak řekl, že zrovna tam ztratil její stopy. I se svými chabými stopařskými schopnosti si byl Michal hodně jistý, mě držela v naději skepse, protože tu byla spousta starších stop po mně, Alešovi a Danovi a já osobně jsem z nich nebyl sto vyčíst, že "Jindřiny stopy končí právě tady". Nechal jsem ještě Michala chvíli hledat a sám jsem se vrátil do kempu, abych se trochu vyspal před tím, než vyrazím do vesnice vzburcovat lesníky (bylo mi jasné, že v noci by do lesa nešli). Usnout se mi ale podařilo až poté, kdy se Michal vrátil s dobrými zprávami - od Jindry mu přišlo několik sms s popisem místa, kde přespává. Asi 8 km od místa, kde jsme ji hledali, a v úplně opačném směru než kam jsem ji ráno poslal. A hned jsem v rozespalosti udělal další obrovskou chybu, namísto, abych se okamžitě vydal tímto směrem a Michala poslal do vesnice kontaktovat pro jistotu lesníky, poslal jsem za Jindrou Michala, který stejně neměl stání. Podle dohody se měl nejdřív dalšími sms ujistit o její pozici a o tom, že se ani nehne z místa a poté se tam okamžitě vydat (snadná cesta, stále podle ostnatého plotu) a vyzvednout ji, aniž by o tom lesníkům zbytečně vyprávěl. Pak jsem ještě Michalovi něco povídal vleže na podlaze - a náhle zjišťuji, že už je den a ze mluvím na Sašu - prostě jsem po dni prosekávání transektu a po noci hledání usnul.
Slunce do tropického pralesa proniká jen plašeFoto: Corel GALLERY
Všechno se zdálo být v pořádku, žádné další zprávy, nosič přišel pro Michalovy a Jindřiny věci, měl jsem to za vyřízené. V noci ale dorazili uřícení Fitri, Ulir a Anto (nový z mých lidí, koordinátor výzkumu v Sungai Wainu) s tím, že se Jindra stále hledá. Michal se držel v podstatě jediné z mých instrukcí, naprosto vytržené z kontextu, totiž aby nic neříkal lesníkům. Telefonem už se s Jindrou nespojil (měla vybité baterie), a tak se ji vydal hledat na vlastní pěst, ovšem na úplně špatné místo a s velkým zpožděním. Na tom místě našel "její" stopy, nejspíš po dělnících z reboisace, a tak dál pokračoval ve stopování do neznáma. Až v noci Jindřino zmizení nahlásil. Poté, co mi druhou noc moji asistenti přinesli zprávu o Jindřině zmizení do Djamalu, udělal jsem to, co jsme měli udělat hned předchozí den, totiž vydal jsem se okamžitě na místo jejího noclehu. Místo jsem našel snadno, ale už prázdné. Asi kilometr od něj byla jedna ze základen ostrahy, takže jsem vyrazil pro pomoc. Lesníci se ale v noci do lesa báli (tak jako jiní Indonésané, bojí se spát v domě po tmě, natož aby v noci vyrazili ven z domu). A tak pokračuji v hledání sám, procházím její stopy a zjišťuji, že se ztratila v bludišti červeně a žlutě značených reboisačních cest, ve kterých se motala pořád kolem dokola. Tmu vystřídal déšť. Plíce mám ukřičené, ruce roztrhané o ratany, začínám s kouřením jedné cigarety po druhé. Šlápnul jsem na kobru, naštěstí měla pusu zacpanou žábou. Vracím se do základny a zjišťuji, že lesníci doposud nevyrazili, teď pro změnu kvůli dešti. V tuhle chvíli ale jakoby přepnuli program a začali být perfektní. Hledáme Jindru společně po spleti reboisačních cest celý další den. Jenže nikdo pořádně neví, odkud kam všechny ty cesty (vybudované najatými dělníky teprve během minulého měsíce) vedou.
Vedení rezervace tentýž den vydalo výnos, aby všichni cizinci opustili Sungai Wain, já ale zůstávám a se mnou asi čtyřicet dalších lidí. Botanická zahrada vůbec poprvé uvolnila i moje dva bývalé asistenty Nona a Miku, kteří se přidali k týmu. Další dva dny začínaly být čím dál víc zoufalé. Pořád se motáme po reboisačních cestách, ale nenacházíme už žádné další stopy. Netušíme, kudy mohla Jindra území opustit a jestli ho vůbec opustila. Nikdo ji ani jednou neslyšel volat. Doufal jsem, že prostě jen ztratila hlas. Začínají ale padat úvahy o tom, že už nemáme dál pátrat po sluchu a měli bychom začít s hledáním jejího těla po čichu. Snažil jsem se udržet si optimismus a na všech cestách jsem rozvěšoval barevné pásky s českými popisy cesty a zhruba v kilometrových vzdálenostech jsem nechával čínské nudle, protože Jindra už několik dní nejedla. Fitri mě už začínal upozorňovat, že ztrácím koncentraci a úsudek a že ve snaze najít alespoň nějakou stopu toho, že Michalova máti žije, už stopy interpretuji stejně špatně jako Michal. Pátý den jsme narazili na její docela čerstvé šlápoty, stále v reboisačnich transeptech, a byla to obrovská úleva až do chvíle, než mi Michal zavolal, že za námi vyrazil do základny a že si vzal stejné boty jako jeho matka. Nono prohlásil, že bude třeba ho uvázat u stromu.
Agusdin je velký zastánce mystických věd a do pátraní zapojil pět kouzelníků. Taky jeden z lesníku je "paranormal" a hledal Jindru v tranzu. Se zavřenýma očima se prodíral roštím, trhal si kůži o ratanové trny a padal do roklí, v naprosto nesmyslném směru. Jeden kouzelník nám zavolal, že je Jindra na břehu řeky a že je už vysílená a nemůže jít - úplně stejnou sms mi ale poslala ve stejný den Gaby bez jakékoli magie. Jiný z kouzelníků (aniž by kdy byl v Sungai Wainu) popsal místo jejího pobytu do takových detailů, že jsme ho skutečně mohli dohledat. Prý je to západně od místa, kde poprvé sešla z cesty, je to u řeky a roste tam oak (dub) s bílou kůrou. Sám kouzelník nevěděl, co je to oak a protože poznat tropické duby není tak snadné jako v mírném pásmu, vyrazili jsme s ním na to místo já a Fitri. Ze stop z předchozích dnů jsme měli představu, kde zřejmě Jindra prvně sešla z cesty, aniž by o tom věděla. Bylo to skutečně u řeky a mě i Fitriho zamrazilo v zádech, když jsme na tom místě našli dva duby, jeden z nich s výrazně bělavou kůrou. Hodně z kouzelníků se shodlo na jednom - lesní duchové poznali, že Jindra nemá manžela, a chtějí si ji nechat. A tak ji udělali pro nás neviditelnou a neslyšitelnou. Den co den ji míjíme, ale nevíme o tom.
Tropický pralesFoto: Corel GALLERY
Hledačů postupně přibývalo, čtvrtý den jich bylo asi šedesát, pátý den víc než sto. Jenže jak jich přibývalo, tak přibývalo i těch naprosto neschopných. Nejhorší byly dobrovolnické ozbrojené sbory, které povolal ředitel pátý den, čímž od šestého dne efektivně vyřadil z provozu mě, Nona a dva lesníky, museli jsme je doprovázet, protože neznali cesty. Přijeli s videokamerami, na které natáčeli svou víkendovou akci, a s puškami, ze kterých stále chtěli střílet. Neměli ale svítilny, kompasy ani GPS (s výjimkou jednoho muzeálního kousku). Většinu ze svého vybavení jsem rozdal hledačům a pokud se dostalo do rukou těmhle výkvětům, nejspíš si ho odnesou domů jako suvenýry a mě tu nechají jako chudého příbuzného. Měli s sebou přivézt psa, ale že prý je nemocný. Nakonec psa skutečně vzali, ten se ale v lese bál, byl tu prvně (tak jako většina z ozbrojenců). Při hledání stopy se stále obracel směrem ven z lesa, ale neřekl bych, že tam cítil Jindřin pach. Šestý den už ho nechali v kempu, kde ohrožoval lidi.
Ten den už nenašel nikdo nic. Teď už většina z nás hledala jen tělo, a bylo opravdu těžké s hledáním přestat. Pak se ve vysílačce ozvala zpráva, že Jindru vylovili rybáři na nedaleké řece Tengah. Plavala tam, v řece plné krokodýlů, živá a zdravá. Odvezli ji do vesnice Pantai Lango na protějším břehu zálivu. Jedeme hned do Pantai Lango, i s Michalem. Tam zavládlo obrovské veselí a přivítání plné emocí, očistný rituál pro Jindru, Aguse, mě a Michala (aby nás zbavili všech lesních duchů) a motorové čluny nás pak odvezli do Balikpapanu. Ředitel rezervace z příjezdu udělal mediální show, novináři nás čekají v přístavu i v nemocnici, ale jsou celkem fajn. I tak ale v první sanitce jedeme já a Ali Redman (Michalova šéfka), abychom jich část odlákali a drželi je stranou. První den po návratu jsme ještě byli všichni příliš roztěkaní, než abychom pochopili Jindřino vyprávění. Ještě včera v noci jsem si marně lámal hlavu nad poznámkami z našeho dlouhého rozhovoru. Sám pořádně nevím, co se vlastně událo.
