Dopis dvacátý čtvrtý - Dohry a následky
Indonéský pralesFoto: flickr.com
Případ Jindřina zmizení v Sungai Wainu nezůstal bez následků. Všichni jsme udělali řadu chyb a tak není divu, že fáze politikaření začala ještě před tím, než se Jindra v pořádku našla.
Byla to velmi nepříjemná fáze, během které se projednávalo, čí je to vina a na koho ji nejlépe shodit, co říct a co neříct novinářům, jaké Jindřiny dokumenty je třeba zfalšovat atd. Protože se řediteli Purantovi nepodařilo celou věc ututlat, rozhodl se nakonec pro opačnou strategii, totiž udělat z celého případu malou senzaci. A tak když jsme se s právě nalezenou Jindrou vraceli do města, čekala nás už v přístavu horda novinářů a Purwanto si vymohl, abychom se před nimi já a Ali Redman předvedli a mohl se tak prezentovat spoustou bílých lidí kolem celého případu. Nutno říct, že ať už za touto jeho snahou stálo cokoli, byla jeho mediální kampaň nakonec ku prospěchu celé věci a pomohla překonat celý případ s minimem nevraživosti. Purwanto teď Sungai Wain prezentuje jako opravdovou divočinu, ve které lze dokonce až pět dnů bloudit (nikoli šest dnů, protože dění prvního dne bylo veřejnosti utajeno...). Policie dostala zaplaceno za to, aby se zbytečně nešťourala v detailech. A starosta Balikpapanu si objednal vydání Jindřina příběhu knižně.
Mangrovové porostyFoto: Jana Jirátová
V následujících dnech ale postupně začalo docházet na řešení řady komplikací. Ve vesnici Pantai Lango se roznesl drb, že Jindra svým třem zachráncům slíbila vyplatit odměnu 2000 dolarů. A vesničané se hned mezi sebou začali hádat, kdo že ji to tedy vlastně zachránil a komu ta odměna připadne - jestli Basrimu, který celou akci z Pantai Lango koordinoval, nebo třem klukům, co pak Jindru fyzicky našli. Přitom ale ty peníze reálně nikdo neměl, náš rozpočet byl celou záchrannou akcí už tak dost vyčerpaný. Zástupci Pantai Lango nějak přišli na moji adresu v Kampung Baru a dvakrát si pro odměnu přijeli až ke mně, pokaždé někdo jiný. Agus s nimi několik dnů vyjednával. Na počest Jindřiny záchrany pak jeho žena uspořádala oslavu, kam jsme pozvali i trojici zachránců a vyplatili jsme jim odměnu 600 dolarů plus rybářské vybavení.
Těžba dřeva na KalimantanuFoto: flickr.com
Jindřino ztracení mělo i své pozitivní stránky - i když, jak pro koho. Aniž by to tušila, odhalila Jindra při svém bloudění pralesem několik utajených podvratných akcí. První z nich byl rozsah lesa, kde vedení rezervace prosekává stezky a pak sází další stromky, aby se tak mohly čerpat peníze z velkého reboisačního grantu. Jak se ukázalo, stojí za tím přímo Agus, který v projektu reboisace zaměstnal celou svoji rozvětvenou rodinu. Ted se snaží všechno urovnat, což je dost bezvýchodná snaha, protože stromky se už sázejí. Starosta Balikpapanu se prý pokusí vyjednat na ministerstvu lesů v Jakartě, aby se zbylé stromky vysadily na území bývalého hnědouhelného dolu mimo rezervaci. V to ale moc nevěřím, to zní příliš pěkně, než aby to mohlo vyjít. Agus mi prozatím aspoň slíbil, že stáhne veškeré reboisační plány z několika ostrůvků nevyhořelého primárního lesa - dušuje se, že nevěděl, že reboisační stezky zasahují až tam. A já teď ještě ověřuji další nepotvrzenou zprávu, totiž že se k "zalesňování" Sungai Wainu používají i sazenice zahradních ovocných stromů, včetně těch na Borneu nepůvodních.
Indonéská vegetaceFoto: flickr.com
Ale daleko zásadnější problém, na který Jindra při svém bloudění přišla, je jiný záhadný červeně značený transekt, na který narazila až mimo rezervaci. Ten se ukázal být jednou z největších hrozeb, před kterou teď rezervace stojí - začalo se totiž víceméně tajně s plánováním silnice podél jejích západních hranic. Právě to je ten Jindřin červený transekt. Má to být dřevařská cesta, po které se má svážet akaciové dřevo k budované papírně (ve které mimochodem pracují dva z Agusových bratrů, těžko věřit, že to Agus ani netušil). Už to samo o sobě je problém, cesta vede ochrannou zónou rezervace, kolem mangrovů a protíná všechny tři biokoridory mezi Sungai Wainem a pobřežím. Horší je ale to, že její trasa přesně kopíruje plán průběhu provinční silnice, kterou se nám už několik let daří zamítat. Ve chvíli, kdy tudy časem povede stará dřevařská cesta, přestavbu na provinční silnici už nezastavíme. A tak si lesníci ani pořádně nestihli odpočinout po tom, co se Jindra našla, a vrátili se na stejná místa, aby tam zmapovali průběh červeného transektu. S Antem jsme pak dali dohromady protestní dokument pro místní vládu a Agus a Purwanto teď o věci dlouze vyjednávají se zastupitelstvem města. Všechno stojí hlavně na Purwantovi, a to je velké riziko, protože jemu osobně je myslím jedno, zda tudy silnice povede, nebo ne. Nezbývá než doufat, že při svém dalším politikaření dojde k tomu, že tak velké riziko pro rezervaci, kterou spravuje, připustit nemůže.
A vlastně ještě jednu dohru měl případ Jindřina zmizení. Na několik týdnů jsme totiž přerušili veškerou aktivitu v našem kempu v mangrovech, nikdo jsme se nedostali ani k tomu zkontrolovat, jestli kemp v pořádku stojí a jestli už ho nesežrali termiti. Teď, když už jsme se tam konečně v klidu dostali, zjišťujeme, že ho termiti sice nesežrali, zato nás ale někdo kompletně vykradl. Zmizelo skoro všechno vybavení, počínaje vařičem, nádobím a zásobami rýže přes židle, matrace a sud na vodu až po koberce (celty), které nám vyřízli z podlahy, k níž byly přitlučené. Jedině můj stůl byl odhozený u kempu, ten už asi nepobrali a nejspíš si jeho odnos odložili na příště. Do kempu jsme dorazili za tmy, takže první noc jsme strávili za relativně polních podmínek, ale už druhý den nám Isah a Marjuni přivezli z Kampung Baru nové základní vybavení. To ráno za světla se ale vyjevilo něco potenciálně horšího než vykradený kemp - někdo nám totiž ostrůvek taky zapálil. Naštěstí byla nejspíš hodně mokrá tráva a oheň nedorazil až ke kempu, dokonce se ani příliš nerozšířil po vegetaci, takže škody na semenáčcích stromků byly jen minimální. Ale běhá mi mráz po zádech z představy, co by se stalo, být tak větší sucho.
