Rozkládající se těla jsou spíš záležitostí forenzní analýzy než paleontologie. Jeden zavánějící experiment ale paleontologům ukázal, že podceňovat hnilobné procesy se nevyplácí - zvlášť, když jde o studium evoluce prvních strunatců.
Moderní strunatci se dělí na podkmen obratlovců, kam patří tvorové od mihulí až po člověka, bezlebečných, jejichž zástupcem je kopinatec, a konečně podkmen pláštěnců, kam patří mořští živočichové salpy, sumky a vršenky. Tyto tři skupiny se vyvinuly ze společných předků, kteří žili asi před 500 miliony let. Byli to mořští živočichové, kteří neměli žádnou kostru a jejich těla se po smrti rychle rozkládala. Pro interpretaci vzácných fosilních nálezů těchto živočichů by se vědcům velice hodilo vědět, jak jejich rozklad probíhal a které tkáně mu podléhaly nejdřív. Paleontologové z Leicesterské univerzity se proto uchýlili k nepříliš vábnému experimentu.
Usmrtili několik kopinatců (Brachiostoma lanceolatum) a larev mihulí (Lampetra fluviatilis), které mají ke svým dávným předkům asi nejblíž ze všech žijících strunatců. Jejich těla nechali hnít a pečlivě zaznamenávali a filmovali průběh rozkladu tkání. Výsledky páchnoucího experimentu byly překvapivé: rozklad těl totiž neprobíhá náhodně, jak dosud paleontologové při interpretaci fosilních nálezů prvních strunatců předpokládali. Evolučně mladší části těla se rozkládají daleko rychleji než ty, které živočich zdědil po svých předcích. To znamená, že během svého rozkladu mihule a kopinatci postupně ztrácely své "moderní prvky" čím dál víc se podobaly společným předkům strunatců. Paleontologům toto klouzání po fylogenetickém žebříčku přináší určitou komplikaci. Fosilie, které byly až dosud považovány za "modelové" první strunatce, totiž mohou představovat jen jejich shnilé potomky.
Studii zveřejnil časopis Nature.
