Po dvou měsících opět v lese s nártouny

V těchto místech býval brod s vodou po kotníkyFoto: Jana Kaňková

Už jsme se pěkně dlouho neozvali z terénu. Bohužel, náš projekt si dával nedobrovolnou téměř dvouměsíční pauzu.

V polovině května jsem si poranila koleno, a ač se to zpočátku nezdálo, pořád ještě nemůžu chodit do lesa. Řídit terénní projekt, když nemůžete do terénu, se ukázalo extrémně náročné (a pokud nemáte ty správné a nadšené lidi kolem sebe) v podstatě nemožné. Naštěstí hrstka zmiňovaných se našla, a tak úspěšně pokračujeme. Hned po mém úraze jsme společnými silami s dobrovolnicí Věrou zvládly vést kurz pro středoškoláky, který opakoval po loňském úspěchu ve spolupráci s Filipínskou vědeckou střední školou. Věra předávala studentíkům praktické zkušenosti a já dojížděla na farmu na motorce s ortézou na noze přednášet o nártounech, našem projektu a ochraně přírody. I přes tyto těžkosti byli studenti nadšení a odnesli si spoustu nových zkušeností a znalostí. 

Bambusový most – naše jediné spojení přes rozvodněnou řekuFoto: Jana Kaňková

Poté se ovšem do lesa nikdo nedostal až do července. Já tam nemohla, vytrénovat filipínské asistenty se nepodařilo. Neměli jsme vlastně ani šanci, neboť za celý půl rok působení v Bilaru jsme nenašli jediného filipínského studenta či asistenta, který by byl ochoten s námi chodit do lesa a podílet se na sledování nártounů filipínských či jakkoliv jinak se zapojit do našeho projektu. Čeští ani jiní dobrovolníci nebyli. Do lesa se tedy dva měsíce nikdo nedostal. 

Naštěstí v červenci opět přijela posila a terénní práce projektu Tarsius může zdárně pokračovat. Mezitím se nám tu situace pěkně změnila. Jsme v tropech a z ročních období se tu střídá období sucha a období dešťů. Teď nám právě přišly monzuny. Ostrov Bohol, který se nachází v centru Filipínského souostroví, nemá tak dramatické střídání ročních období a počasí, jako některé jiné ostrovy. Naštěstí se mu vyhýbá i většina tajfunů, takže jediné, co nás tu zatím potkalo, je občasná vichřice nebo pěkný liják. To nám značně zkomplikovalo celé naše lesní počínání a bádání. Nejen, že vzdušná vlhkost dosahuje 90 % a ze stromů neustále kape i pokud zrovna neprší, ale všechny cesty, po kterých se v lese pohybujeme, jsou podmáčené a cesta ze svahu dolů někdy připomíná jízdu na tobogánu. A celé to má ještě jeden, větší, háček. Při cestě do lesa s nártouny musíme překročit řeku. 

Zatopená loukaFoto: Jana Kaňková

Když jsem počátkem ledna vybírala vhodnou lokalitu, hned mě při pohledu na tenkrát ještě potůček napadla otázka, jak voda asi vypadá v období dešťů. Dostalo se mi odpovědi, že překročení nebude problém. Ovšem chyba lávky, kdyby tu nějaká ta lávka byla. Doposud jsme řeku překračovali na dvou místech. Na prvním z nich, šla celkem bez problému překročit suchou nohou, na druhém z nich Ondra hned během února postavil provizorní most (ten nám ale nenechaví Filipínci poměrně brzy rozebrali). O půlroku později, tam, kde voda dříve byla po kotníky, je nyní po prsa a místy se dělají poměrně slušné peřeje. Během jednoho obzvláště suchého dne šlo toto místo přebrodit. Voda byla jen po stehna. Vašek pro větší bezpečnost natáhl přes řeku lano, to ovšem do rána taktéž zmizelo a další den voda opět stoupla. Co se dá dělat. Výzkum přece nemůžeme ukončit jen proto, že jsou monzuny, takže hledáme řešení a naštěstí jej nalézáme v podobě dvou bambusových mostů, jednoho chatrnějšího blíž k nám a druhého bytelnějšího, cesta přes něj však představuje už hodinovou zacházku. 

Noční sledování nártounůFoto: Jana Kaňková

I přes nepřízeň počasí a moje zranění projekt pokračuje. V terénu máme českou i americkou posilu. Opět spolupracujeme s místními lovci a začátkem srpna se nám podařilo odchytit dvě nové samičky. To pro nás znamená v první řadě zmapování nového území, abychom je mohli dál úspěšně sledovat a ozvat se s dalšími novinkami s terénu.