Cesta do tábora
Vyhlídková věž v pralese Bukit SoehartoFoto: Veronika Roubová
Cesta do místního tábora byla poměrně schůdná. Hned na začátku jsme spatřili zdejší nejběžnější agamu rodu Calotes. Mezi korunami stromů přelétali zoborožci a nad hlavami se nám přehnala i skupinu ptáků loskutáků. Ti jsou mezi chovateli velmi populární pro svou schopnost imitovat různé zvuky, včetně lidského hlasu. Díky tomu početnost tohoto druhu v přírodě v minulosti rapidně klesla.
Dnes, po vydání zákonů regulujících lov a chov těchto ptáků, se jejich populace ve volné přírodě opět vzpamatovává. Cesta nás dovedla až k 60 metrů vysoké železné vyhlídkové věži. Rozhodli jsme se, že se na ni půjdeme podívat. Pomalu jsme začali stoupat vzhůru, když v tom se z korun stromů ozvaly praskavé zvuky. Byla to tlupa makaků vepřích, kteří nás spatřili a začali panicky prchat. Skupina byla docela početná, dokonce jsme viděli i několik mláďat. Škoda jen, že zmizeli tak rychle. Pomalu jsme vyšli až na samý vrchol rozhledny. Celý prales jsme měli jako na dlani. Všude kam jen oko dohlédlo se zelenaly vrcholky stromů. Oblohou se čas od času mihli zoborožci, datli či místní dravec luňák netopýří. Jak už jeho jméno napovídá, živí se tento pták povětšinou netopýry, kteří za soumraku opouštějí své úkryty. Bylo už pozdní odpoledne, ale sluníčko stále hřálo o sto šest. Vlhkost zde dosahuje až 80% a člověk je neustále tak navlhlý, že ani nepozná jestli se potí nebo ne. Což je možná i dobře. Chvilku jsme se kochali vyhlídkou na prales, ale protože se tu stmívá již okolo šesté hodiny, museli jsme pokračovat, abychom se do tábora dostali ještě za světla. To se nám nakonec stejně nepovedlo. Měli jsme však svítilnu, která je nutná, pokud chcete chodit na noční pozorování do pralesa a hodila se nám i teď. Některá zvířata, jako jsou např. outloni či kančilové, můžete totiž spatřit pouze v noci a pomocí světla odraženého od jejich očí je pak snáze vyhledat.
Do tábora jsme se dostali až po setmění a hned nás uvítala skupinka tří vrápenců visících na stropě dřevěného domku. Povečeřeli jsme a chvíli po deváté hodině vyrazili zpět do lesa na noční pozorování. V tuto dobu by noční zvířata měla být vidět úplně nejlépe. Postupovali jsme pomalu pralesem a snažili se zachytit jakýkoli odlesk, který by prozradil přítomnost nějakého nočního tvora. Zpočátku jsme moc štěstí neměli, ale ke konci naší procházky jsme viděli hned několik zvířat krátce po sobě. První byla poletucha, která cosi dobývala ze starého ztrouchnivělého kmene, poté jsme potkali ještě několik netopýrů a dokonce jsme zahlédli i outloně, což je malá noční poloopice. Světla našich svítilen se odrážela i od očí všech pavouků poschovávaných mezi okolními listy - a že jich bylo požehnaně. Kousek před naším táborem nám cestu zkřížili nomádští mravenci rodu Dorylus. Jsou to jediní známí mravenci schopní zabít a zkonzumovat člověka. Na vlastní kůži jsem si zakusila, jak bolí kousnutí od jednoho z nich a nedokážu si ani představit, jak bolestivé musí být, když vás napadne celá kolonie. Tito mravenci jsou velmi agresivní a člověka napadají sami, bez jakékoli příčiny. Ustlali jsme si na dřevěné podlaze a usnuli jako když nás do vody hodí. Zítra vstáváme brzo. Chceme stihnout dojít na rozhlednu ještě před svítáním a pozorovat, jak se prales pomalu probouzí z nočního opojení.
