Dopis dvacátý pátý - Zpátky v mangrovech
MangrovyFoto: Jana Jirátová
Naše práce s kahau nosatými v mangrovech stále více trpí tím, že se zapojuji do řešení ochranářských záležitostí, které se objevují zas a znovu bez varování a narušují klidný průběh rutinního výzkumu.
Pokus o předání výzkumných úkolů asistentům Alimu a Bedulovi nevyšel a studenta z místní univerzity jsem ani při rok trvajícím snažení nesehnal. Další naději teď vidím v českém doktorandovi Ondrovi Kottovi, který do Balikpapanu dorazil na dvouměsíční pilotní studii, po jejímž absolvování by se měl rozhodnout, jestli se za rok do zálivu vrátí, aby tu sbíral data pro svoji disertaci. To by mně dovolilo opouštět základnu v mangrovech kdykoli někde jinde vyvstane nečekaná potřeba, což je každou chvíli. Poté co tedy utichnul rozruch kolem zmizelé Jindry, přesunuli jsme se s Ondrou a Alim zpátky do mangrovů. Bedula v roli druhého asistenta vystřídal Marjuniho syn Budi. Velmi rychle jsme dali do pořádku vykradený kemp, z mangrovů jsme vykázali ilegální dřevaře (opět, jako po každé naší delší nepřítomnosti) a pokračujeme v pravidelném sběru dat. Teď ovšem jen pro Ondru na zkoušku, vzhledem k tomu, že do našeho odjezdu už zbývají necelé tři týdny.
Opice kahau ve větvíchFoto: Stanislav Lhota
První dny zpátky na lodi byly dost náročné pro naše asitenty, protože právě začal Ramadán, kdy se každý správný muslim po jeden měsíc během dne postí od všech smyslových požitků - jídla, pití, kouření, sexu a myšlenek na něj a od společenských drbů. Samozřejmě se během Ramadánu ukazuje, že většina Indonésanů nejsou zas až tak dobří muslimové, takže zákaz kouření bere za své většinou během prvních tří dnů a porušení zákazu drbání a pomlouvání následuje v těsném závěsu. Hříšné myšlenky lze těžko prokázat (předpokládám proto, že jejich zákaz asi taky rychle ztrácí váhu), s omezením v jídle a pití to ale často vydrží místní muslimové týden i déle, dokonce až celý předepsaný měsíc. Budi se rozhodl nejíst, nekouřit a nepít (!), i když s námi jezdil na lodi. A to na otevřené vodě za slunečného tropického dne není nic dobrého, zvlášť když člověk musí co chvíli klikou startovat motor (fyzicky skutečně náročný úkol) a nebo s vypětím sil pádlovat, aby velkou loď udržel stát v proudu kvůli focení opic. Po šesté hodině odpoledne už měl Budi očividně myšlenky jen na jídlo, pití a cigarety a uši měl nastražené na zvuk sirény, která se západem slunce ohlašuje konec půstu. V té chvíli totiž všechny zákazy končí, všude už jsou připravené stánky se spoustou jídla (spíš bych řekl žrádla) a doma je nachystané další. Někteří muslimové se sice večer ještě modlí, většina se už ale spíš cpe dobrotami, kouří, klábosí a tajně sjíždí na internetu porno. Po několika dnech odříkání to Budi naštěstí celé vzdal, takže nakonec Ramadán přežil v plném zdraví. A pro Aliho to problém nebyl, ten si i s manželkou hned na začátku vysvětlil, že pro ně půst zdravý není, takže jsem ho nakonec musel prohlásit za nejlepšího muslima vůbec, protože půst nedržel jen jedenkrát za den, tak jako ostatní, nýbrž alespoň dvacetkrát, a to vždy mezi jídly.
Práce s kahau zpočátku v Ondrovi vyvolávala skepsi, potom co viděl, jak většinu času trávíme hledáním opic, které se po zastavení lodi dost často okamžitě rozprchly a už se neobjevily. Připadaly mu nestudovatelné. Já už ale za poslední měsíce pokrok vidím, typické pozorování už netrvá sekundy, ale desítky minut. Máme už zaznamenány i dvě hodiny souvislého kontaktu. Jen zatím nevím, jestli je to hlavně pokrokem v jejich habituaci nebo spíš tím, že jsme efektivnější v metodě, jak kahau najít a nevyplašit. Pravda, opice v typickém případě během pozorování nedělají nic, jinými slovy neskotačí ve větvích, nekoupou se v řece a nevěnují se jedna druhé, tak jak to bývá v nějakém přírodopisném dokumentu. To Ondru taky trochu odrazovalo. Ale kahauové už zkrátka takoví jsou, většinu svého času tráví třemi činnostmi - jedením, chozením a spaním. Většina jejich sociálního chování spočívá pouze v tom být spolu v jedné tlupě. Člověk musí čekat dlouhé týdny na to, aby zaznamenal nějaké páření nebo agresi. Dokonce i na hru je třeba čekat a interakce s mláďaty nebo sociální čištění srsti za současných podmínek vidíme jen jednou za několik dní. Pro mě to ale problém není, kahau mě baví takoví, jací jsou. A i Ondrovi, jak se zdá, se postupně začali zamlouvat, takže u práce s nimi skutečně zůstane.
Na lodi po mangrovechFoto: Stanislav Lhota
Vyvstal ale ještě jeden problém, a tím je Ondrova obelixovská postava. Váží nějakých 115 kilo, možná ještě o 20 kilo víc než já a dva a půlkrát tolik, co někteří z mých asistentů ve Wainu. Vedle Indonésanů musíme já i Ondra vypadat skutečně kuriózně, a pokud si oba sedneme na stejný okraj lodi, vypadá to, že se převrhneme (naštěstí mám dobrou loď!). Tohle nás donutilo přehodnotit i naše původní plány na sledování kahau v mangrovových bažinách. Ondra sice pořád opakuje, že mu jeho postava život nijak nekomplikuje, já osobně ale tohle tvrzení moc neberu, protože už i moje "lehčí" váha mi pobyt v mangrovech ztěžuje citelně. Musel jsem se tu naučit chodit, brodit a lézt. Umím našlapovat na ta místa chůdovitých kořenů a na ty bahnité plochy, které moji váhu unesou. A v dobách strávených v Sungai Wainu, kdy před námi všechno prchalo při sebemenším šelestu, jsem se naučil našlapovat celkem jemně, což se mi teď úročí. Obávám se však, že už se blížím k hranici běžných lidských možností a s dvacetikilovým rancem na zádech (to bych vážil tolik co Ondra) bych asi pochod v mangrovech nedal. Rozhodli jsme se tedy problém nakonec příliš nehrotit a rutinní výzkum kahau pro příští sezónu nechat jen na práci z lodi. Tím pádem záležitosti potravní ekologie a každodenního sociálního chováni odkládáme až na přespříště, protože k tomu je opravdu nutné za opicemi vlézt až do nitra mangrovů. Ondrův projekt zaměříme hlavně na populační ekologii a sociální strukturu, čili na témata, ve kterých jde hlavně o vyhledávání většího počtu tlup, které pak ale stačí pozorovat jen krátce na dobře viditelných místech, jako jsou třeba spací stromy.
