Dopis dvacátý první - Mravenci a vážky

Mravenec - ilustrační fotografieFoto: Fotobanka stock.xchng

Jedním z mých cílů v rezervaci deštného lesa Sungai Wain je oživit výzkumný program v kempu Djamaludin, který zatím probíhá spíš jen vlažně. V rámci toho sem zvu i další přírodovědce a letos sem díky tomu na krátkou orientační návštěvu zavítalo i několik českých entomologů.

První z nich byl Milan Janda, který už několik let zkoumá mravence na Nové Guineji. Teď hledá srovnávací lokality i na dalších ostrovech, a to ideálně tam, kde by se mohla realizovat i jeho přítelkyně, primatoložka Martina (protože na Nové Guineji primáti nejsou). Milan s Martinou v Djamaludinu pobyli dva týdny, po které se Martina primatologicky docela vyžila (Milan říkal, že v žádném jiném tropickém pralese zatím neviděl tolik savců jako v Sungai Wainu), s mravenci to ale bylo horší. Milan záhy zjistil, že mravenců a řady jiného hmyzu je ve zdejším pralese podezřele málo, jak na počty jedinců, tak i na počet druhů. V obou ohledech asi polovina oproti ostatním tropickým pralesům Bornea. 

Nížinný prales Sungai WainFoto: Radek Trnka

Uvažovali jsme o možné příčině. Pesimistická hypotéza by mohla nepřítomnost hmyzu vysvětlit vyhynutím některých druhů během ročního sucha a následných požárů před deseti lety. Polovina rezervace tehdy vyhořela, co zbylo, to se stalo pouhým ostrovem primární džungle, izolované od okolí vyhořelým a degradovaným lesem a stále postupující civilizací. Právě v té době došlo například i k zdecimovaní populace suchozemských pijavic. Některé pijavice nejspíš vyhynuly úplně, zbylé jsou doteď poměrně málo početné - z hlediska návštěvníka zdejšího pralesa je to sice velmi příjemný důsledek přírodní katastrofy, z ochranářského hlediska je to ale smutné. A teď máme obavu, že kromě pijavic mohly být podobně zdecimované i populace celé řady dalších skupin drobných živočichů. Milan ovšem později konfrontoval naše nápady s literaturou a došel k závěru, že tomu tak snad není a že nízké početnosti hmyzu v Sungai Wainu mohou být spíš přirozeným důsledkem složení zdejšího dipterokarpového pralesa, který zkrátka hmyzu neposkytuje tolik potravních zdrojů. 

Ale i když mravenců v Sungai Wainu nebylo tolik, kolik Milan doufal, úplně marné to tu taky není. Moji asistenti Fitri a Ulir dostali základní trénink v počítaní mravenců na návnadách z tuňáka, nalíčených podél výzkumného transektu v lese. To je sice v principu docela jednoduché, ale spočítat dvě stovky mravenců, které se mohou kolem jedné takové návnady po hodině hemžit, může být docela náročná úloha (zvláště u národů, které počítají s čísly jedna, dvě, tři, mnoho - což naštěstí Indonésané nejsou). Nutno říct, že se toho úkolu kluci zhostili velmi úspěšně. Milan vymyslel malé projekty, se kterými by sem mohl časem poslat studenta. Můj podnět v tomto směru se týkal podivných mýtin v lese, o jejichž původu tu už několik let marně spekulujeme. Jsou to otevřené světliny v podrostu, v místech, kde ale nepadl žádný velký strom. Kromě pár semenáčků stromu rodu Dipterocarpus tu nerostou skoro žádné menší rostliny, i když vysoké stromy nad světlinou se zdají být úplně v pořádku. Gaby zkoušela některé z těch světlin osázet semenáčky, které vypěstovala ze semen nalezených v medvědím trusu (semena určovala v době, kdy zkoumala potravní ekologii malajských medvědů). Semenáčky ale nikdy nepřežily. Uvažovali jsme o houbové infekci nebo o otravě půdy ještě z doby, kdy tu geologové s dynamitem hledali ložiska uhlí, ale uspokojivé vysvětlení jsme nenašli. Naše poslední hypotéza souvisí právě s mravenci, protože na semenáčcích Dipterokarpu na několika světlinách jsem nedávno našel malé nádorky obývané droboučkými mravenci - mohli by to být právě oni, kdo všechny ostatní rostliny zahubili, možná proto, aby vyčistili prostor své hostitelské rostlině. 

Vážka - ilustrační fotografieFoto: Fotobanka stock.xchng

Dalšími entomology v kempu Djamaludin jsou v současnosti také odonatologové (vážkaři) Aleš Dolný a Dan Bárta. O Danovi jsem se coby kulturní zaostalec původně dozvěděl před pár lety ne jako o nějaké superstar, nýbrž jako o fotografovi vážek. Jeho pěveckou profesi jsem bral spíš jako kuriozitu. Ovšem i v kempu byl Dan v první řadě velmi zapáleným entomologem, který si krom toho akorát občas pozpěvoval (a trpěl tak stejným zvykem jako Fitri, který si taky stále zpívá, ovšem už ne tak profesionálně). Aleš s Danem přijeli s metodou neinvazivní inventarizace vážek. Ty se po nachytání namísto napíchnutí na špendlík oskenují (v přirozených barvách a v jemných detailech) a zase vypustí. I když nutno přiznat, ze zdejší vážky jsou dost křehké a ne všechny takovou dokumentaci "rozlétají", je to pořád vítaný pokrok oproti nepříliš edukativnímu přístupu japonských entomologů, kteří jsou mezi místními vesničany známi tím, jak vždy Sungai Wain opouštějí s taškami nabitými spoustou zamordovaných brouků a motýlů, které pak odvážejí neznámo proč a neznámo kam. Moji asistenti se iniciativně zapojili i do Alešova a Danova vážkařského výzkumu, a tak se jednoho dne při prosekávání transektu dali do chytaní kolem poletujících vážek, které pak všechny nastrkali do pytlíku od čínské polévky. V něm se většina z nich stačila naprosto zmasakrovat, než s nimi kluci vůbec dorazili do kempu. Dan to prohlásil za jatka a s pinzetou pak strávil dlouhé minuty procítěným rozplétáním přeživších kousků. Ale nad loveckým nadáním jsme Fitrimu a Ulirovi museli vyjádřit obdiv, dva z plejády donesených druhů bychom jinak neměli. 

I když je sungaiwainská fauna vážek možná taky trochu ochuzena, jsou Aleš s Danem mnohem spokojenější, než byl Milan s mravenci. Jejich narůstající seznam zatím přesahuje padesátku druhů a snad zahrnuje i jeden nový druh, který by se dal pojmenovat po Sungai Wainu a na velkém posteru pověsit do starostovy kanceláře a na podobná strategická místa, tak jako teď využíváme nedávno popsaný sungaiwainsky zázvor Etlingera balikpapanensis.