Likvidace nemocných netopýrů syndrom bílého nosu nezastaví

Nakažený netopýr hnědavý (Myotis lucifugus)Foto: Ryan von Linden, NY Department of Environmental Conservation

Ani tak drastický zásah, jaký by představovala likvidace nemocných netopýrů, by nezastavil šíření smrtícího „syndromu bílého nosu“.

Syndrom bílého nosu byl u netopýrů poprvé zjištěn ve Spojených státech v zimě roku 2006. Na chorobu vyvolanou plísní Geomyces destructans umírá v Severní Americe až 90 % zimujících netopýrů. Zatím byl na americkém kontinentě zjištěn syndrom bílého nosu u devíti druhů a odhaduje se, že zahubil nejméně milion zvířat. V Evropě včetně České republiky se tato nemoc netopýrů vyskytuje zřejmě mnohem déle a zdejší druhy netopýrů jsou k ní odolnější. 

Netopýr velký - detail nožky napadené plísní Geomyces destructansFoto: Wikimedia Commons, Thomas Bresson

Boj se syndromem bílého nosu je obtížný. Někteří vědci dokonce uvažují o cíleném vybíjení nakažených netopýřích populací. Zastavilo by se šíření choroby? Zbavili by se američtí netopýři smrtící plísně? Nebylo by vybíjení jen ranou do vazu už tak dost zdevastovaných netopýřích populací? Thomas Hallam a Gary McCracken z Tennesseeské univerzity se pokusili najít odpovědi na tyto otázky pomocí počítačového modelu. Výsledky simulací zveřejnili ve vědeckém časopise Conservation Biology. 

Zimující netopýrFoto: Adriana Krobová

Vědci zohlednili četnost vzájemných kontaktů netopýrů v zimující kolonií, při kterých se mohou zvířata navzájem nakazit. Vzali v potaz i skutečnost, že jednotliví netopýří svá útočiště mění. Podle Hallama a McCrackena jsou pohyby a vzájemné kontakty netopýrů tak intenzivní, že by vybíjení nakažených populací nepřineslo významný ozdravný efekt. Strategie „všem hlavy dolů“ pomáhá při zvládnutí masových nákaz u hospodářských zvířat. V ohnisku nákazy a blízkém okolí se tak likvidují například stáda nakažená slintavkou a kulhavkou. U volně žijících zvířat podobné strategie nejednou selhaly. V Británii se pokusili omezit výskyt tuberkulózy vybíjením jezevců, kteří tuto chorobu přenášejí a na pastvinách se pak od nich nakazí domácí skot. Výsledkem bylo rozšíření tuberkulózy na rozsáhlejší území. Pokud byl některý člen nakažené jezevčí rodiny zabit, zbývající zvířata se rozutekla na velké vzdálenosti a roznášela chorobu po krajině.