Japonsko-čínské vztahy v 21. století

Bojovat se ctí je ve východní Asii povinnostíFoto:  kennel

Japonsko je dnes jedním z nejbohatších a nejvýkonnějších států světa. Objem jeho ekonomiky je větší než čínský. Ale jak tomu bude za dvacet let? Čínské hospodářství strmě roste a do země se stěhuje mnoho průmyslových závodů.

Čína je už téměř tři tisíciletí v oblasti východní Asie hegemonem. Japonsko od ní přebíralo vlivy, přesto si ale uchovalo kulturní svébytnost. Japonsko nikdy nazažilo čínskou invazi jako Korea a Vietnam, proto sem čínské vlivy přicházejí pomalu. Funguje zde dobrovolné přijímání cizích vzorů a jejich asimilace.
Japonci přišli na ostrovy z oblasti dnešní Koreje, v nejdůležitější čínské kronice Wej, sestavené před rokem 297, se o japonském obyvatelstvu píše, že "dbá zákonů, pěstuje věštebné praktiky, klade důraz na rituální čistotu, ale má sklon k pití". 

Zemědělci a rybáři vyznávají buddhismus i zen, šlechta píše čínskými znaky a učí se umění. Tchangský model vlády je ustaven i v Japonsku. Ale feudalismus a vytvoření státního zřízení pod vlivem samurajských rodů vše proměnilo. Japonsko se pod vlivem místních vojenských vládců uzavírá. Ani mongolským nájezdníkům, kteří tehdy ovládali Asii, se nepodařilo Japonsko dobýt. Na moři je totiž zničil tajfun. Japonsko se v 16. století politicky izoluje i od Portugalců a Holanďanů, vzrůstá byrokracie, konfucianismus vyvolal šintoismus a zálibu ve všem historicky japonském. 

V 19. století je už Čína značně oslabena a plně pod vlivem Západu a USA. Země vycházejícího slunce toho může využívat až v době Meidži po roce 1868, kdy se (podle Evropanů zaostalé)Japonsko ve srovnání s Čínou rychle přizpůsobuje potřebám industrializace a propojení světa. Japonci se jako vždy dokázali skvěle přizpůsobit, aniž by ztratili vlastní kulturu. Vysoká úroveň správy země a gramotnost i ekonomická integrace pomohla efektním reakcím a bleskurychlé modernizaci. Velmi pragmatické a systematické postupy skupiny oligarchů se projevily v rozvoji průmyslu, železnice a námořní plavby. 

V době japonského vítězství nad Ruskem roku 1905 je už Čína rozparcelována koloniálními státy. Japonsko dokonce získává část čínského území, tedy Mandžusko, Tchaj-wan a Koreu. A aby si zajistilo ekonomický odbyt, zavedlo si tam loutkové vlády. Japonci byli vysoce militární, využili i pokračující občanské války v Číně roku 1937, kdy proti sobě bojovali komunisti a Kuomintang a obsadili čínské hlavní město Nanking. Japonsko se ve válce přidává na stranu Německa a Itálie, je nacionalistické a fašistické. Smutným faktem zůstává, že Japonsko za války vyvraždilo několik miliónů Číňanů. 

USA po vítězné válce donutily Japonsko k demilitarizaci a demokratizaci i k moderním ekonomickým reformám, kdežto Čína se od roku 1949 stala tvrdě komunistickou. Především vláda Šigeru Jošidy udělala z Japonska to, čím je dnes. Vysoký hospodářský růst a westernizace Japonska měly však svůj stín: malou pozornost věnovanou sociálním otázkám. Japonsko zůstává konzumně kapitalistické, obchoduje s celým světem, japonské výrobky bývají prvojakostní, prudký je především vývoj techniky. Čína patří k východnímu bloku, má dost jednoduchý průmysl a totalitní (ale antitradicionalistickou) vládu. 

Změna nastala po roce 1978, kdy byla podepsána Smlouva o míru a přátelství s Čínou, protože Japonci najednou pocítili oslabení USA. Japonsko se v reakci na moderní způsob života v 70. letech obrátilo k tradicím, zároveň se zpomalil hospodářský vývoj. Čínský rozvoj kapitalismu a ohromný nárůst ekonomické síly bije svět do očí a Čína chce zároveň ukazovat (i ve filmu) obrat k "velké minulosti", která bude propagovaná i na letních olympijských hrách v Pekingu. Nyní se s ní počítá jako s potenciální hlavní velmocí budoucnosti a Japonsko se asi stane její bankou a IT ústřednou.