Ukrajinci a Rusové

Lidové zvyky se stále udržují (Kyjev)Foto:  Hoka

Když si někdo stěžuje na přítomnost desítek tisíc ukrajinských stavebních dělníků v naší zemi, občas slýcháváme, že i my jsme přeci "přišli z Ukrajiny". Bez nich by ale naše ekonomika fungovala hůř. A navíc je asi pravda, že naši předci původně přišli právě z Ukrajiny. To samé se pravděpodobně částečně týká i Rusů.

Je to částečně dáno i tím, že nejstarší stálá východoslovanská říše byla Kyjevská Rus, kterou už v 9. století organizovali normanští dobrodruzi. Církevní stavby i ikony v nich vypovídaly o jisté kulturní úrovni. V té době ale Ukrajina neměla žádné pevné hranice a její části se jmenovaly Černá, Červená i Bílá Rus. Ukrajina jako název vlastně neexistovala. Když si východnější Slovany podrobili Tataři, na Ukrajině byli aktivní Poláci, kteří zde taky vytvořili Polsko-litevskou unii, což se v 17. století snažili narušit ukrajinští kozáci Bohdana Chmelnického. Tím se vlastně podařilo pomalu vytvářet pevné vymezení ukrajinské národnosti. Logicky ale došlo k pevnému spojení s carským Ruskem, které umožnilo společný boj s Poláky, Rakušany, ale hlavně osmanskými Turky. 

V 19. století však začalo docházet k silné rusifikaci. Oficiálně byli totiž Ukrajinci bráni za "Malorusy", zatímco "Velkorusové" vládli a měli moc. Vlastně se v carském Rusku mezi slovanskými národnostmi ani nerozlišovalo, i když mnohý nám známý Rus byl ukrajinského původu, jako třeba Gogol. Zato na Ukrajině bylo usídleno mnoho jiných národností, jako Poláci, Židé, Němci, Rumuni nebo Řekové, kteří postupně národnostní útlak začali pociťovat. Už roku 1917 zde byla vyhlášena Ukrajinská sovětská republika, ale od té doby zde procházely různé fronty. Po té oficiální válečné přišla fronta občanské války, po ní přivtělení k Sovětskému svazu, pak fronty hladomoru, při kterém zemřely miliony lidí, následně fronty v boji proti německým fašistům. Snad jako by chtěl osud ukrajinský národ tak trochu zdrtit. 

Ukrajina, která přežila vládu bolševismu, zůstává velkou zemí s oblastními rozdíly. Země s velmi úrodnou půdou, zásobami železné rudy a jiných nerostných surovin by mohla mít mnohem lepší postavení, kdyby zde nedocházelo k tolika rozporům. Dlouho zde však vládli postkomunisté, kteří se nesnažili přizpůsobit zemi novým podmínkám. Vazby na Rusko v rámci Společenství nezávislých států byly silné tak, že došlo k tolika vnitřním tlakům, které vedly až k oranžové revoluci roku 2004. V ní se ukázaly zásadní vlivy. Oranžovou barvu získali liberálové a demokraté ze západu Ukrajiny, které společně vedli Viktor Juščenko a Julie Timošenková. Modrou barvu si vybrali stoupenci Viktora Janukovyče, kteří pocházejí z východní a jižní Ukrajiny, často jsou ruského původu, a požadují tak pevnější spojení s Ruskem samým. 

Nyní se moc přelévá z jedné strany na druhou, přičemž Rusko se bojí většího vlivu Západu v této zemi. Ukrajina by chtěla do NATO, někdy v budoucnu možná i do Evropské unie. Rusko se občas pravidelně brání odtrženeckým tlakům nižšími dodávkami plynu kvůli dluhům, možná aby se udržovala strategická závislost na Rusku. Trochu schizofrenické rozpolcení samotných ukrajinských obyvatel vede k tomu, že jedni hledají práci na Západě, často i u nás, jiní zase ve velkých ruských městech. Pro místní obyvatele i oddělené rodiny by bylo nejlepší, kdyby blahobyt narůstal postupně i v jejich domovině. I zde ale záleží na dobré spolupráci lidí mezi sebou, tedy i mezi Ukrajinci a Rusy. 

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.