Odvrácená strana Norska

Fascinace severskou mytologií přerostla u mnoha příznivců black metalu v antisemitské a nacionalistické myšlenkyFoto: Lukáš Košner

Norsko není jen mírumilovná země plná fjordů, hor a lesů. Má i svou odvrácenou tvář a tu dobře reprezentuje oblíbený black metal.

Tento hudební styl vznikl v osmdesátých letech v anglo-americkém prostředí, v období, jež se označuje jako první vlna black metalu. Ortodoxním příznivcům metalu se nelíbil mainstreamový úspěch heavy metalu, a tak chtěli dát tomuto hudebnímu žánru novou tvář - takovou, která komerci rozhodně přitahovat nebude. Návrat do undergroundu zaručoval chraplavý hlas, bicí udávající vražedné tempo a nekvalitní zvuková nahrávka. Temnou atmosféru hudby měla dotvořit i strach nahánějící image: černo-bílý make-up, jenž měl napodobovat obličejové masky pohanských válečníků, dále pak různé bodce, kožené oblečení a výjimkou nebyla ani umělá krev a jiné propriety. Pravda, jsou to jen vnější projevy – masky a kostýmy - ale některé události mimo koncertní pódium byly ještě daleko horší.  

Jak vyjádřit nesouhlas... 

Odpor proti společnosti vyjadřovaný jak v hudbě, tak i v samotném životním stylu, dobře známe od rock’n’rollu přes punk až po současné emo. Nicméně jak napsal hudební publicista Karel Veselý ve svém článku pro Lidové noviny, „nikdo z nich v historii nezašel tak daleko jako norští metalisté na začátku devadesátých let.“ Toto období bylo v Norsku ve znamení druhé vlny black metalu, který se dočkal obrovského rozmachu a stal se z něj celosvětový fenomén. Právě z této doby pocházejí jedny z nejznámějších blackmetalových kapel: Burzum, Darkthrone, Emperor, Satyricon, Immortal a Mayhem. 

Bergen je považován za hlavní město black metaluFoto: Jitka Jindřišková

Mayhem 

Skupina Mayhem byla vlajkovou lodí norského black metalu. Děsivé texty plné krve, násilí, okultismu a satanismu převedla tato formace i do reálného života. Nechybí vůbec nic – hořící kostely, sebevražda i vražda. Kapela Mayhem, která dodnes existuje, byla založena nedaleko Osla v polovině osmdesátých let, ale jakousi „klasickou éru“ zažívala na začátku devadesátých let. V roce 1991 se však psychicky labilní zpěvák „Dead“ zastřelil. Jeho tělo našel kolega Øystein Aarseth, kytarista skupiny, který neváhal mrtvolu vyfotit, a později ji použít na přebal nové desky.  

Tím však příběh nekončí. O dva roky později byl Øystein Aarseth zavražděn dalším členem kapely, kamarádem Vargem Vikernesem, který byl za vraždu, zapalování kostelů a skladování 150 kg trhavin odsouzen k nejvyššímu možnému trestu v Norsku – na 21 let odnětí svobody. Po 16 letech však z vězení vyšel a nyní je tedy opět volný. Paradoxem je, že norský stát a tamní společenský establishment, který Vikernes tak nenáviděl, mu ve vězení umožňoval i nadále nahrávat desky, takže Varg Vikernes byl produktivní i v této době a jeho nahrávky rozhodně neztrácely na popularitě. 

Blackmetalová ideologie 

Sloupový kostel (stavkirke) v Lomu se naštěstí vyhnul šílenství z počátku devadesátých letFoto: Lukáš Košner

Násilí a zapalování kostelů. Proč? Black metal v devadesátých letech nebyl pouze hudbou, ale životním postojem, subkulturou žijící uprostřed jednoho z nejbohatších států světa. V centru jeho ideologie stála nenávist vůči náboženství, především pak křesťanství. Mimo projevů satanismu, který však podle sociologa Keitha Kahna-Harrise neměl teistickou povahu, oslavovali příznivci black metalu norskou předkřesťanskou minulost. Nenávist vůči církvi a státu, které jsou v Norsku silně provázány, vyústila v útoky na symboly tohoto úzkého vztahu – na středověké dřevěné kostely. Těch bylo v první polovině devadesátých let zapáleno hned několik. 

Fascinace severskou mytologií přerostla u mnoha příznivců této temné hudby v antisemitské a nacionalistické myšlenky. K propagátorům podobných idejí patří opět Varg Vikernes, který se věnuje tomuto tématu na svých internetových stránkách. Ovšem ve skutečném jádru black metalu stojí především nihilismus a individualismus s heslem: „Dělej si, co chceš.“ 

Proměna norského black metalu 

V současné době už není black metal v Norsku tak nenáviděný jako na počátku devadesátých let. Dnes už jeho příznivci kostely nezapalují. Zjednodušeně se dá říct, že black metal děsí naštěstí už jen svými texty a ne brutálními činy jako na počátku devadesátých let. 

Black metal zažil jak hudební, tak i kulturní proměnu, a expandoval do mnoha různých směrů. Zatímco někteří se stále drží konceptu toho „pravého“ norského black metalu, jiní se odtáhli od tradičního pojetí žánru a orientovali se trochu jinam. V současnosti tak existuje několik subžánrů, mezi něž patří např. symfonický black metal, melodický black metal, ambient black metal a další.  

I z kulturního pohledu už tento hudební styl není undergroundem, kterým býval. Dnes dostávají blackmetalové hvězdy hudební ocenění a vystupují také s muzikanty z opačné strany hudebního spektra. Komercionalizaci žánru dokládá i vůbec první blackmetalový muzikál na světě Svartediket, v němž vystupoval mj. i Kristian Espedal, člen formace Gorgoroth. I přestože norský black metal zažil určitou proměnu, nic se nezměnilo na faktu, že je společně s ropou největším vývozním artiklem Norského království.