Kosmonautika dalších zemí - Indie

Logo Indické kosmické výzkumné agentury - ISROFoto:  ISRO

Výzkum vesmíru nepatří mezi nejlevnější vědecké obory. Jsou k němu zapotřebí vůdčí osobnosti, technologická vyspělost a samozřejmě finance. Proto si kosmonautiku mohou dovolit v širokém rozsahu jen světové nebo lokální mocnosti. Kromě známé NASA a ESA existuje ale celá řada u nás méně známých kosmických agentur. Dnes se budeme věnovat Indii.

Pod vedením realisty
Na první pohled možná spoustu lidí zarazí, že Indie podniká svůj vlastní kosmický program. Jedna z nejlidnatějších zemí světa se k výzkumu vesmíru staví pozitivně a doposud v rámci svých možností. Hned na úvod je však nepravděpodobný cíl, který se často objevuje v médiích. Podle něho má Indie do roku 2020 stanout na Měsíci. Přiznejme, patří prozatím mezi nereálné. Je sice pravda, že Spojené státy americké splnily tento cíl jedenáct let po vypuštění své první družice, ale měly na to tehdy nesrovnatelně silnější ekonomiku, technickou vyspělost a také tým německých inženýrů pod vedením Wernera von Brauna. Navíc oficiální zdroje o tomto záměru mlčí a tak je možné, že se před časem jednalo o novinářskou fámu. 

Vraťme se k úplnému začátku indického kosmického programu. Na popud indické vlády bylo založeno oddělení pro vesmír (Department of Space). To dalo v roce 1972 vzniknout plnohodnotné Indické kosmické výzkumné agentuře (Indian Space Research Organisation, dále jen ISRO). Vůdčí osobností v počátcích agentury byl doktor Vikram Sarabhaim. Vynikal zejména svou schopností pro realistické myšlení. Byl si totiž vědom, že Indie nemá na pilotované lety a další technicky, organizačně i finančně náročné programy. Zaměřil se na vybudování prakticky smysluplného programu vývoje kosmického nosiče pro vynášení meteorologických a telekomunikačních družic. 

Start nosné rakety PSLV (Polar Satellite Launch Vehicle)Foto:  ISRO

Dlouhý vývoj nosiče
Prvotním problémem při zavádění kosmického programu byla do jisté míry zaostalost indického průmyslu a mnoha oborů. Navíc Indie se rozhodla jít cestou vlastního kosmického nosiče. Stejně jako Izrael nebo první japonské rakety, i indický nosič měl mít všechny stupně na tuhé pohonné látky. Neměla totiž zkušenosti v oblasti kapalinových raketových motorů, jejichž vývoj je složitý. Na principu není nic nezvládnutelného, ale bez zkušeností je takřka nemožné přejít rovnou na silné motory vhodné kupříkladu pro první stupně raket. Prvním indickým nosičem byl SLV-3 (Satellite Launch Vehicle). Raketa měla čtyřstupňovou konstrukci a na nízkou oběžnou dráhu ve výšce 400 kilometrů dokázala vynést užitečné zatížení o hmotnosti 40 kilogramů. Se svou výškou 22 metrů a hmotností 17 000 kilogramů patří dodnes mezi nejmenší kosmické nosiče. První start se uskutečnil až v roce 1979, podle dostupných informací sedm let od založení kosmické agentury a deset let od zahájení vývoje samotného nosiče. Technická propast, kterou musela Indie smazat, byla jednoduše řečeno příliš velká. Důvod k radosti ale ještě nebyl, protože selhal druhý stupeň. Až 18. června 1980 se podařil první úspěšný start. Byl při něm na oběžnou dráhu vynesen satelit Rohini 1B. 

Potřebu vyšší nosnosti řešila organizace ISRO jednoduše, ale při bližším pohledu na věc neefektivně. Po bok prvního stupně paralelně zařadili konstruktéři totožné raketové motory a celkový tah se ztrojnásobil. I přesto se nosná kapacita navýšila pouze na 150 kilogramů. První úspěšný start se udál až v roce 1992. V té době byla ve vývoji podstatně výkonnější raketa s nosností 1 400 kilogramů na polární dráhu pod označením PSLV (Polar Satellite Launch Vehicle). Vůbec poprvé byl využit kapalinový raketový motor. Prozatím nejsilnějším nosičem Indie je GSLV (Geo-synchronous Satellite Launch Vehicle) s nosností 5 000 kilogramů na nízkou oběžnou dráhu nebo 2 000 na geosynchronní. Tentokrát v jednotlivých stupních nalezneme ještě větší množství kapalinových motorů na základě odkoupených licencí. Jejich přítomnost jasně ukazuje, že Indie buď nemá potřebné know-how pro jejich vývoj, nebo se jí tato cesta finančně vyplácí. 

Doprava rakety na startovací rampu na kosmodromu ŠríharikotaFoto:  ISRO

Pro potřeby vypouštění bylo třeba vybudovat kosmodrom. Indie se rozhodla pro východní pobřeží u Bengálského zálivu. Volba padla na poloostrov Šríharikota, podle něhož se kosmodrom také jmenuje. Největší výhodou je bezesporu možnost vypouštění ve směru rotace Země nad neobydlenou oblast a blízkost k rovníku. Tak vhodným umístěním se může kromě Indie pochlubit pouze ESA (Evropská kosmická agentura) se svým kosmodromem Kourou ve Francouzské Guyaně. Zatímco například Izrael nemůže startovat východně z politických důvodů. Je totiž zapotřebí zajistit bezpečné odpadávání horních stupňů na neobydlené a politicky "spřátelené území". Právě rotace ve směru otáčení planety dodatečně uděluje vyšší rychlost tělesu a fyzikálně zvyšuje nosnost. 

První kosmonaut s pomocí Sovětského svazu
Prozatím jediným počinem na poli pilotované kosmonautiky byla spolupráce se Sovětským svazem. Indie stejně jako celá řada jiných zemí chtěla mít svého vlastního kosmonauta. Právě let v ruské lodi Sojuz na stanici typu Saljut byl nejjednodušším a v té době i jediným řešením. Rákeš Šarma se ve Hvězdném městečku připravoval od roku 1982. Do vesmíru se nakonec podíval 3. dubna 1984. Společně s Jurijem Malyševem a Gennadijem Strekalovem se v lodi Sojuz T-11 vypravil na orbitální stanici Saljut 7. Ve vesmíru strávil zhruba týden. Kromě psychologické a popularizační podpory výzkumu kosmonautiky měl na programu také několik vědeckých i nevědeckých experimentů. Na experimentu Optokinez se sledoval pohyb očí na základě možných souvislostí s jevem kinetózy, což je stav, kdy informace z vestibulárního aparátu (orgán zajišťující prostorovou orientaci umístěný v lidském uchu) nesouhlasí s tím, co člověk pozoruje očima. V běžných podmínkách se s ním můžeme setkat při nevolnosti v automobilu nebo v letadle. Zvláštní případ pak nastává při pobytu v kosmickém prostoru, kdy nepůsobí gravitace a vestibulární aparát umístěný v lidském uchu je naprosto zmatený. 

Předletová příprava sondy Chandrayaan určené k výzkumu MěsíceFoto:  ISRO

Měsíční loď
Největším vědeckým počinem organizace ISRO je bezesporu sonda Chandrayaan-1. Jméno bychom mohli přeložit jako "Měsíční loď" a tak není pochyb, že je určená k výzkumu našeho přirozeného souputníka - Měsíce. K vynesení této 1 300 kilogramů těžké sondy byla 22. října 2008 použita raketa PSLV. Po sérii korekcí byla na pracovní dráhu kolem Měsíce navedena 12. listopadu. Konstruktéři zvolili jednoduchou a v jiných zemích ověřenou krychlovou konstrukci o hraně s délkou 1,5 metru. O dodávky energie se stará dvojice slunečních panelů, které v ideálním případě dodávají 750 wattů. Nejdůležitější je samozřejmě vědecké vybavení, kterého na sondě není málo. Pro běžné snímky je přítomna kamera s rozlišením 5 metrů. Následuje celá řada spektrometrů pro měření záření, ale také složení lunárního povrchu. Na přístrojovém vybavení se podílela kromě Indie ještě další pětice zemí, z nichž trojice patří pod ESA (Evropská kosmická agentura). Mimo běžného snímkování se projevuje snaha získat co možná nejvíce informací o vlastnostech povrchu a hodnotách různých druhů záření. Právě tyto hodnoty se totiž budou hodit pro pozdější pilotované expedice a stálou měsíční základnu. 

Snímek návratového modulu Space Capsule Recovery ExperimentFoto: Wikimedia Commons

Chystají se na víc?
Indie se chystá také na řadu budoucích misí a testuje možné technologické postupy a zařízení. V roce 2007 byl vypuštěn technologický návratový modul pod označením Space Capsule Recovery Experiment. Po dvanácti dnech na oběžné dráze Země byl z řídícího střediska poslán signál k návratu. Přistání do Bengálského zálivu bylo úspěšné a potvrdila se schopnost návratu tělesa z oběžné dráhy. Na vodní hladinu dosedl modul rychlostí 170 kilometrů za hodinu. Jako ochrana při průletu hustou vrstvou atmosféry nebyl zvolen ablativní štít, který pracuje na principu odpaření látky. Volba padla na kompozitní destičky křemík-křemík, které dočasně absorbují teplo. Poté jej vyrovnají s okolním prostředím a lze je znovu použít. 

Ambiciózní budoucnost
Po čistě praktické stránce disponuje Indie řadou satelitů pro meteorologické a telekomunikační účely. Některé z nich, jako například sérii INSAT (Indian National Satellite System), vypouští na geostacionární dráhy. Zmíněné satelity jsou charakteristické tím, že sjednocují celou řadu funkcí od telekomunikace až po snímání zemského povrchu. Budoucnost indické kosmonautiky bude zajisté velmi zajímavá a to také zásluhou vědeckých misí. Mezi chystané mise patří Chandrayaan-2 s výsadkovým měsíčním vozítkem umožňujícím analýzu vzorků. Výhledově se nezapomíná ani na bezpilotní misi na Mars. V souvislosti s pilotovanými lety se hovoří o licenčních lodích Sojuz a jejich modifikace. Podobnou cestou šla také Čína. Ne úplně nepravděpodobnou variantou postupného vývoje zůstávají také sub-orbitální pilotované lety podobné americkému programu Mercury ze šedesátých let. Nosnou kapacitu na tento úkol již Indie má dnes. Pro orbitální lety by bylo zapotřebí podstatně silnějších nosičů. V současné době se vyvíjí GSLV III, umožňující na orbitu vynést již 13 000 kilogramů (jen pro srovnání, ruský nosič Sojuz má nosnost 8 000 kilogramů).