[400x300]
Na oběžnou dráhu poputuje nový přístroj. Bude se věnovat měření množství slunečního záření, které v průběhu let dopadá na vrchní vrstvu atmosféry Země. Dneska si vědci myslí, že Slunce dokáže měnit klima Země. Zatím je však otázkou jestli natolik, aby mohlo být původcem takových výrazných fenoménů, jako je globální oteplování nebo naopak dlouhodobé ochlazení.
Proměnlivá aktivita Slunce
Množství záření, které k nám přichází ze Slunce, není stále stejné. Mění se především v souvislosti se slunečním cyklem, střídáním aktivních a málo aktivních období. Sluneční cyklus je dlouhý přibližně jedenáct let a za tu dobu Slunce projde jedním minimem a jedním maximem své činnosti. Tyto fáze se dají poznat velice snadno i při pouhém pohledu na Slunce. V maximu sluneční aktivity je kotouč naší denní hvězdy doslova posetý skvrnami. Nezřídka jsou tak veliké, že je vidíme i bez použití dalekohledu. Také mohutné erupce a výtrysky koronální hmoty jsou známkami silné aktivity Slunce. O několik let později se však fáze slunečního cyklu vystřídají a skvrny, erupce nebo další projevy sluneční činnosti se stanou spíše svátečními událostmi.
Slunce nemá rozvrh
Prakticky nikdy se sluneční minima a maxima nestřídají se striktní pravidelností a také míra aktivity nemusí být stejná v každém cyklu. Z historie známe několik případů, kdy si Slunce trošku přispalo a po dlouhá léta nenastal očekávaný nárůst aktivity. Nejznámějším je takzvané Maunderovo minimum v letech 1645 až 1715. Za celých 70 let bylo zaznamenáno na povrchu Slunce pouhých padesát skvrn, zatímco normální počet je 40 až 50 tisíc. Toto období extrémně nízké sluneční aktivity se také shoduje s nejchladnější částí Malé doby ledové, kvůli které museli obyvatelé Země na přelomu 17. a 18. století prožít velice kruté zimy.
Další doba ledová?
Také dnes prožívají astronomové krušné chvíle. Naše Slunce se totiž ne a ne probudit z posledního minima a začít opět aktivně žít. Poslední maximum sluneční aktivity jsme zaznamenali na přelomu let 2000 a 2001. Podle plánu tedy minimum mělo nastat koncem roku 2006 a pak se měla aktivita Slunce pozvolně zvyšovat. Dodnes však obvyklé známky jejího nárůstu nepozorujeme - sluneční koróna sice vypadá jako v aktivní fázi cyklu, ale skvrny na povrchu Slunce nejsou skoro žádné. Je možné, že se blíží další doba ledová? Vědci takový katastrofální scénář nemají, avšak monitorování záření přicházejícího ze Slunce považují za velice důležité.
Mění se také klima
Život na Zemi není možný bez slunečního záření, to ví vědci už dlouho. Je to sice životadárný zdroj tepla a světla, ale neznamená to, že je na něj vždy spolehnutí. Dlouhodobější změny slunečního záření podněcují klimatické změny na zemském povrchu. Někteří vědci dokonce tvrdí, že současný nárůst globální teploty Země je způsoben pouze zvyšujícím se množstvím slunečního záření. A my nemáme důkazy, které by tuto teorii spolehlivě vyvrátily. Nicméně je velice troufalé myslet si, že by mohutné přetváření přírody člověkem mohlo zůstat bez odezvy. V každém případě, změny ve slunečním záření jsou významným faktorem, který také ovlivňuje zemské klima.
Nový přístroj bude ve vesmíru
Pravděpodobně už v říjnu bude na satelitu Glory vypuštěn nový přístroj, který bude s nevídanou přesností měřit množství záření dopadajícího na vrchní část atmosféry Země. Tento radiometr se jmenuje TIM (The Total Irradiance Monitor) a i když je zcela novým a zatím nejpřesnějším zařízením svého druhu, hodně se podobá svým předchůdcům. Radiometry se na zemském povrchu používají už od poloviny 19. století. Používají sluneční záření k ohřevu vody, z čehož pak měří intenzitu dopadajícího záření. Na oběžné dráze by však byl s vodou potíž. Přístroj by musel mít nějaký zásobník a vypařenou vodu doplňovat. TIM si poradí jinak. Jeho základní součástí bude kovový detektor potažený černou vrstvou. Měřením jeho ohřívání podá přístroj informaci o slunečním záření, které dopadá na vrchní část atmosféry.
Poprvé dostatečná přesnost
První verze radiometru TIM byla vypuštěna už v roce 2003. Za několik let měli inženýři možnost přístroj sledovat a zdokonalit jej. Dosavadní přístroje, pracující na stejném úkolu jako TIM, dosahovaly přesnosti maximálně jedné desetiny procenta měřeného záření. Avšak změny v průběhu slunečního cyklu mají také rozsah přibližně 0,1 procenta, proto žádný přístroj nemohl podat relevantní informace o variacích přicházejícího záření. Také pozvolný nárůst průměrného množství záření od doby Maunderova minima, který činí zhruba 0,08 procenta, by byl pro tyto přístroje neměřitelný. Pro dlouhodobé změny tedy nemáme žádná dostatečně přesná data. TIM má přesnost až třikrát větší a bude schopný spolehlivě měřit změny v přicházejícím záření. Díky tomu se také výrazně zkrátí doba, za kterou detekujeme změnu.
Nová data a informace o množství záření, které doputuje na Zemi, pomohou lépe pochopit klimatické změny na Zemi a možná také dlouhodobé klimatické fenomény, jakým byla v minulosti například Malá doba ledová a v současnosti je bezesporu globální oteplování. Naděje, že se nám povede svést celou vinu za současné dramatické změny v klimatu na Slunce, je ale malá.
