Kosmonautika dalších zemí - Írán, Jižní Korea a ostatní

Írán a jeho kosmický programFoto: Iranian Research Organization for Sci and Technology

Výzkum vesmíru nepatří mezi nejlevnější vědecké obory. Je zapotřebí technologické vyspělosti, vůdčích osobností a samozřejmě financí. Proto si kosmonautiku mohou dovolit v širokém rozsahu jen světové nebo lokální mocnosti. Kromě známé NASA a ESA existuje ale celá řada u nás méně známých kosmických agentur. Dnes se budeme věnovat Íránu, Jižní Koreji a dalším.

Na popud admirality
Již v 60. letech dodával Sovětský svaz spřáteleným zemím balistické rakety Scud B a další. Vynikaly zejména svou cenou a technickou jednoduchostí. Z dopravních transportérů se mohly odpalovat prakticky odkudkoliv. Mezi zmíněné spřátelené země patřila celá řada islámských republik a také Severní Korea. Požadavky na raketovou techniku rostly a dotyčné země s pomocí Sovětského svazu, ale i bez ní své rakety zdokonalovaly. Například Severní Korea rozvinula vlastní vývoj a výrobu do nemalých rozměrů. Raketám Korejci zvětšovali dostřel, a tedy nosnou kapacitu. 

Jednou ze zemí, které se rozhodly modernizovat armádu také po útočné stránce, je Írán. Není přesně známo, odkud začal rakety odebírat, ale jisté vazby a podobnost raket íránské a korejské výroby se popřít nedá. V současné době již Írán disponuje výrobní a vývojovou kapacitou umožňující vypustit malou umělou družici. Rakety íránské výroby se ve vojenské terminologii označují jménem Shahab a číselným přívlastkem. Nosiče bojových hlavic se pro vypouštění družic v mnohém hodí. Vzpomeňme na vynesení prvního sovětského i amerického satelitu. Ani v jednom případě se nejednalo o nosné zařízení zkonstruované výhradně pro mírové účely. I když konstruktéři Sergej Koroljov na straně SSSR i Werhner von Braun za USA s tím počítali. 

Raketa Safir na snímku s představiteli ÍránuFoto: Wikimedia Commons

Íránská cesta do kosmu
Podle dostupných informací se Íránci rozhodli jako první stupeň kosmického nosiče použít raketu Shahab 3. K dosažení první kosmické rychlosti, která má hodnotu 7,9 kilometru za sekundu musí přidat ještě minimálně další dva stupně. Prozatím se kromě jednoho kosmického uskutečnilo několik zkušebních startů rakety Safir, z čehož dokonce jeden neúspěšný. Právě u něho se spekuluje, zda to byl první pokus o vynesení satelitu. Írán dokonce oznámil a přinesl fotografie svého kosmického řídicího střediska v Teheránu. S trochou fantazie bychom jej mohli nazvat "íránským Houstonem". Možností, odkud můžou íránské rakety startovat, je celá řada. V úvahu přichází např. raketová střelnice Qom, která je situována jihozápadně od Teheránu. Ohledně parametrů nosné rakety existuje celá řada otázek. Každopádně je v tuto chvíli brzy na odhadování jejích parametrů kromě vnějších rozměrů. Safir má délku 22 metrů a průměr prvního stupně 125 centimetrů. Jedná se o lehký nosič, jenž bude schopen na oběžnou dráhu dopravovat velmi lehké družice. 

3. února probleskla internetem zpráva, že se tomu tak stalo. Se zkušeností z předešlých startů jejich nosičů jsem si na definitivní zprávu počkal. Přišla téměř hned. Satelit brzy zachytily Spojené státy a bylo mu přidáno mezinárodní označení 2009-004A a byly upřesněny parametry dráhy. Družice Omid, v překladu Naděje, oběhne zeměkouli zhruba za devadesát minut. Pohybuje se přitom ve výšce 245 až 378 kilometrů nad zemským povrchem se sklonem dráhy 56 stupňů. Podle dostupných informací se start uskutečnil v pondělí 2. února ve večerních hodinách světového času. Írán se dostal do elitního klubu devíti zemí, kterým se podařilo vynést satelit vlastním prostředkem. 

Se samotným provozem satelitu již má Írán zkušenosti. 27. října totiž byla na oběžnou dráhu vynesena technologická družice Sina-1. Na jejím vývoji se měly podílet íránské instituce, ale do jaké míry, to není přesně známo. Oficiálním provozovatelem přitom byla Íránská státní organizace vědy a techniky (Iranian Research Organization for Science and Technology). Na své palubě nesla kromě kamer samozřejmě telekomunikační zařízení. Snímkování zemského povrchu bude pro Íránce nejzajímavější. Mohou si sice odkoupit snímky, ale celá řada společností zřejmě nechce mít s Íránem nic společného. Svou roli tu hraje také faktor utajení a nezávislosti. Rozhodně bych chtěl uklidnit čtenáře - jaderná hlavice se sice vejde do kufru, ale pro průlet atmosférou je potřeba tepelný štít. Takovou nosnost íránská raketa mít - alespoň prozatím - nebude. 

První stupeň rakety Angara, který možná poslouží také pro jihokorejský nosičFoto:  Khrunichev Space Center

Korejská naděje s ruskou pomocí
Další zemí, která se pravděpodobně v současné době snaží vyvinout kosmický nosič je Jižní Korea. O jejím kosmickém programu je toho známo málo. Předpokládaný první start byl několikrát posunut a diskutuje se nad odkoupením komponentů od Ruska. Mělo by se totiž jednat o celý první stupeň převzatý z chystané ruské rakety Angara. Jihokorejská raketa KSLV-I (Korea Launch Vehicle-I) by již podle stupně vývoje a fotografií neměla být daleko od svého prvního startu. Rád bych si dovolil odhad, že se Jižní Korea alespoň pokusí o start do roku 2011 a doufám, že nejsem příliš velký optimista. 

Na Měsíc, Mars a kam dále?Foto:  ESA

Naděje do budoucna
Na světě je celá řada dalších zemí, která má svůj vlastní kosmický program. Mnoho z nich se vydalo cestou Kanady a věnují se vývoji a stavbě užitečných zatížení a využívají nosnou kapacitu svých partnerů. Kromě výše zmíněných zemí se o vývoj vlastního nosiče pokouší i Brazílie. Tam si již cena za poznání vzala lidské životy. Při testech rakety na rampě došlo k explozi a zahynuly desítky techniků.
Jsou také země, které se raket vzdaly. Patří sem Velká Británie, jež se rozhodla zanechat svého snažení ještě na počátku kosmické éry. Navzdory již úspěšnému startu a vynesení satelitu. 

Kosmický výzkum zůstává a stále bude nejnebezpečnějším a nejnáročnějším oborem lidské činnosti. Země se budou snažit proniknout za hranice všedních možností. Získají tím prestiž, technologický náskok, neocenitelné informace a zkušenosti. Daní za to budou lidské životy. Nezapomínejme, že právě cestování do vesmíru činí náš druh výjimečným nejen na této planetě. Dává nám totiž šanci pro přežití i mimo naší rodnou planetu. A prozatím víme jen o jedné civilizaci, která toto dokáže. Jsme jí my lidé. A proto si tohoto privilegia važme a snažme se maximálně využít svých možností. Dobývání vesmíru je dobrodružství, která nám přináší mnohé.