42 fotografií hvězdných novorozenců
Protoplanetární disky, které pozoroval Hubbleův vesmírný dalekohledFoto: NASA, ESA
Hubbleův vesmírný dalekohled objevil 42 protoplanetárních disků - míst, kde se pravděpodobně formují hvězdy se svými planetárními systémy. Díky skvělému rozlišení vesmírného dalekohledu tak můžeme pozorovat objekty, které doposud nebyly ve viditelném oboru spektra zobrazeny tak detailně. A navíc můžeme vidět, jak mohla vypadat naše Sluneční soustava, když vznikala.
Jak to vypadalo u nás, když se formovalo Slunce a kolem něj planetární systém, to samozřejmě můžeme jen odhadovat. Ale sledování různých stadií vývoje jiných planetárních soustav, nám v našich teoriích může velmi pomoci. Podívat se na jinou mladou planetární soustavu a vidět, jak asi mohla vypadat ta naše zní sice jednoduše, pravdou ale je, že takové pozorování je značně obtížné. Mlhovinné zámotky, v jejichž středu se formuje hvězda a kolem ní protoplanetární disk, totiž nemají čím zářit. Objekt uprostřed je ještě takové hvězdné batole a neozařuje okolní hmotu dostatečně, aby byla viditelná. Zkrátka - co nesvítí, to prostě nevidíme.
Velká mlhovina v Orionu je vhodným objektem na pozorování. Obsahuje řadu zárodků planetárních soustav.Foto: NASA, ESA
Řešení se vždy najde
Nebyli bychom však skuteční páni tvorstva, kdybychom neuměli i z takovéhoto problému brilantně vybruslit. Že to umíme dokládá nové pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu. Ten dokázal pozorovat hned 42 těchto planetárních porodnic v docela malé části oblohy. Pravda je, že to měl hodně ulehčeno, byla mu byla vybrána velice vhodná oblast ke zkoumání - Velká mlhovina v Orionu.
Hvězdná porodnice
Velká mlhovina v souhvězdí Orionu je známá už stovky let díky tomu, že je viditelná i pouhým okem jako slabounký obláček. Její objev se však připisuje francouzskému astronomovi de Peirescovi, který ji v roce 1610 správně popsal. Dneska už víme, že mlhovina je domovem spousty mladých hvězd a ke zrození a růstu dalších hvězd tam soustavně dochází. Mlhovina je totiž bohatá na vodík a hélium. Navíc v ní najdeme spoustu míst, kde je hustota plynu větší než jinde. Takováto místa působí na své řidší okolí větší gravitační silou a tak vlastně spouští řetězovou reakci přitahování hmoty z okolí do svého centra. Smršťováním vzniká uprostřed nová hvězda a kolem ní její vlastní planetární soustava. Tím jsou oblasti ve Velké mlhovině v Orionu předurčeny stát se doslova hvězdnými porodnicemi.
Zárodek planetární soustavy
Jak spatřit neviditelné
Samozřejmě že Velká mlhovina není zdaleka jedinou mlhovinou svého druhu ve vesmíru. Její předností však je, že ve své vzdálenosti 1500 světelných let je k nám nejblíže ze všech, a tak je její pozorování nejsnazší. Mladé hvězdy v mlhovině jsou dostatečně zářivé na to, aby hojně osvětlovaly své okolí. Pokud se v jejich blízkosti formuje nějaká nová hvězda s planetární soustavou, můžeme ji spatřit jako osvětlenou kupku prachu a plynu v jinak zdánlivě stejnorodé struktuře mlhoviny. V těch částech Velké mlhoviny v Orionu, kde světla hvězd nejsou dostatečně silná, nám zase může pomoci nějaký barevný mlhovinový závoj na pozadí a planetární zámotek uvidíme jako tmavou hrudku na světlém plátně.
Vzájemnými srážkami se prachová zrna v disku slepují a vytvářejí větší a větší objektyFoto: NASA/JPL
Pohled do minulosti
Velmi detailní a kvalitní fotografie protoplanetárních disků poskytují vědcům možnost zkoumat jejich strukturu a vlastnosti. V nedaleké budoucnosti se tam totiž odehraje něco, co je pro naši Sluneční soustavu pro změnu už velmi vzdálenou minulostí. Zrnka prachu v protoplanetárním disku se začnou srážením slepovat, až utvoří jakési zárodky budoucích planet. Postupným nabalováním plynu a prachu vzniknou větší a větší objekty. Z původně prachové bubliny tak vznikne planetární soustava kolem centrální hvězdy. Jako bychom se dívali na Sluneční soustavu před více než čtyřmi miliardami let.
