Akční snímky z kosmické stanice

Mezinárodní kosmická stanice z raketoplánu DiscoveryFoto:  NASA

Konec éry raketoplánů přinesl i vedlejší produkt – nesmírně zajímavé snímky pořízené současnou posádkou Mezinárodní kosmické stanice.

S blížícím se koncem třicetileté éry raketoplánů se současní obyvatelé Mezinárodní kosmické stanice ISS, členové 28. posádky, snažili ze všech sil „nacvakat“ originální či symbolické pohlednice některých situací a posledních manévrů raketoplánů před jejich odletem na Zem a do muzeí. Při vší té snaze se podařilo získat obrázky, které krom samotných technických činů ukazují i skvostné pohledy do oblohy nad naší průhlednou obálkou – zemskou atmosféru. Co tedy skrývají tři nejzajímavější fotografie? 

Raketoplán Endeavour s Krtečkem na paluběFoto:  NASA

Krteček k nezastavení
Snímek raketoplánu Endeavour pořízený 28. května 2011 členem posádky ISS zobrazuje dynamiku každodenního života na palubě tohoto mohutného dopravního prostředku. Raketoplán s otevřeným nákladovým prostorem a vysunutým robotickým ramenem Dextre je připojen k ISS na posledních pár minut. Poté se prostor uzavře, kosmické plavidlo se nenávratně odpojí a poputuje na naší planetární matičku Zemi. Spolu s ISS, z níž snímek vznikl, se soustava pohybuje vůči zemskému povrchu rychlostí okolo 46 tisíc km/h. Obě spojená tělesa jsou zrovna v zemském stínu, takže nic nebrání tomu, aby fotograf mohl zachytit temnou hvězdnatou noc nad zářící zemskou atmosférou. Čáry dole jsou centra velkých měst protažená pohybem ISS vůči Zemi. Podobně, i když méně, jsou protažené i hvězdy. Kdybyste čáry měst protáhli do jednoho bodu, našli byste takzvaný apex. Tedy směr, jakým se ISS s raketoplánem vůči Zemi v tu chvíli pohybovaly. Symbolickou zvláštností na celém snímku je, že tam někde uvnitř raketoplánu sedí plyšový Krteček Zdeňka Milera, který do kosmu vycestoval s pro Čechy již notoricky známým astronautem Andrewem Feustelem. Nebo byl v té době dokonce na palubě ISS kousek od fotografa? 

Návrat raketoplánu AtlantisFoto:  NASA

Žhavý návrat
Učili jsme se o tom ve škole, objevilo se to i v několika filmech. Raketoplán se vrací zemskou atmosférou na povrch naší planety a doba mezi vstupem do zemské atmosféry a vysunutím podvozku je ta nejkritičtější. Třením o houstnoucí plynný zemský obal se kolem padajícího tělesa vytváří žhavá zářící plazma. Ionizovaný plyn svítí daleko za padajícím tělesem a vytváří jakýsi ohon. Na snímku zaznamenaném 21. července 2011 se raketoplán Atlantis po zrychlení raketovými motory dostal do tohoto nevyhnutelného manévru a ukončil tak éru 30 let raketoplánů ve vesmíru. O tom, jak nebezpečný tento okamžik je, může podat svědectví na desetitisíce svědků zániku raketoplánu Columbie v únoru roku 2003. Snímek je ovšem unikátní v tom, že za celých 30 let zobrazuje díky nostalgické chvilce loučení tento manévr raketoplánu zcela poprvé z vesmíru, nikoliv ze Země. 

Jasný meteor zachycený z ISS během maxima roje PerseidFoto:  NASA

Vavřincova slza shora?
A na závěr opravdová perlička. Raketoplány si už užívají penze a na ISS je klid. Avšak jen zdánlivě. Docela nedávno, 13. srpna 2011, se totiž Ronu Garanovi podařil zachytit tento snímek. Zobrazuje vrchní zemskou atmosféru, hluboko pod ní pak troposférickou oblačnost nasvícenou měsíčním úplňkem a jasnou světelnou šmouhu. Nejde o nic jiného než o jasný meteor, pravděpodobně z roje Perseid, který v té době vrcholil. Zachytit z paluby ISS jasnou Perseidu, či lidově „slzu svatého Vavřince“, chce notnou dávku štěstí. To proto, že ISS se pohybuje a meteory viditelné z boku ISS jsou kvůli vzdálenosti od stanice poměrně slabé. I fotografové na Zemi navíc vědí, že zachytit meteor na fotce znamená dlouhé (až několikaminutové) expozice a z mnoha meteorů se podaří zachytit kvůli jejich rychlosti jen ty opravdu jasné. Na snímku se krom meteoru v pravém horním rohu nachází jasná stříbřitá zář. Jde o soumrakem nasvícenou zemskou atmosféru obohacenou o noční svítící oblaka. Jen z paluby ISS jde noční oblaka pozorovat shora, neboť ta leží ve výši přibližně osminásobku hranice, kam se dostanou dopravní letadla. 

Zelená atmosféra
Určitě jste si na všech snímcích všimli toho, že vrchní vrstvy atmosféry jsou zřetelně ohraničeny zelenou barvou. Ne, není to žádný optický klam. Zemská atmosféra skutečně září do modrozelena a to ve výšce okolo 95 km nad zemským povrchem. Příčin tohoto záření je několik, především jde však o rekombinaci ionizovaného kyslíku a dusíku ozářeného za dne Sluncem. Tomuto přirozenému záření oblohy se říká airglow a pokud jej chcete spatřit i ze Země, musíte se vydat do míst s přírodně tmavou oblohou – například do Chile či Jihoafrické republiky. Avšak i tam jej spatříte jen při pohledu nízko nad obzorem. Je tak slabé, že v nadhlavníku jej odhalí jen fotografie. 

Členové 28. posádky ISS však tento skvost i spoustu dalších mohou sledovat přibližně 16krát denně, když se octnou v zemském stínu obklopeni temným vesmírem. Další obrázky zachycené současnými obyvateli Mezinárodní kosmické stanice můžete najít na oficiálních stránkách mise.