Zloděj hvězd ze sousedství

Velké Magellanovo mračno ze Spitzerova dalekohledu s vyznačenými „ukradenými“ hvězdamiFoto:  NASA

Astronomové odhalili stovky hvězd ve Velkém Magellanově mračnu, které tato trpasličí galaxie doslova odtrhla jinému hvězdnému ostrovu.

Tým amerických astronomů pomocí spekter vybraných 5900 hvězd ve Velkém Magellanově oblaku, galaktickému souputníku naší Galaxie, odhalil rozdílné vlastnosti u přibližně pěti procent z celého počtu. Zjistil, že tato dvacetina proměřovaných masivních zářících veleobrů rotuje opačným směrem než drtivá většina ostatních hvězd a rovina jejich rotace je navíc téměř kolmá k rovině otáčení tohoto hvězdného ostrova. Ukázalo se, že odlišné hvězdy uvězněné v této 160 tisíc světelných let daleké trpasličí galaxii, nemají příliš vzdálený původ. 

Zloděj odnaproti
Když se tým vědců zaměřil na složení těchto hvězd a porovnal jej se vzorkem ostatních hvězd tvořících Velký Magellanův oblak, objevil další zajímavý deficit. Hvězdy s odlišnou rotací mají ve svých spektrech daleko menší množství těžších prvků jako vápník a železo. Vzhledem ke genezi a známému modelu pohybu Velkého Magellanova oblaka, nebylo tak těžké hledat původního majitele. Z hvězd s velmi podobným složením i orientací rotační osy je složeno sousední Malé Magellanovo mračno. 

Hvězdná porodnice v mlhovině TarantuleFoto:  NASA

Astronomové měli tentokrát detektivní práci poměrně snadnou – obě trpasličí galaxie jsou k nám poměrně blízko. Díky tomu se dalo proměřit dostatečné množství jednotlivých hvězd, nikoliv pouze jejich shluků, a bezpečně vyloučit možnost, že hvězdy vznikly v téže galaxii. K přesnému měření použili Spitzerův kosmický dalekohled pozorující v infračerveném oboru spektra. Jeho zásluhou určili členky všech hvězdných populací ve Velkém Magellanově oblaku a hned odlišili ty hvězdné rodiny, jejichž vlastnosti jsou velmi podobné jako u hvězd Malého Magellanova oblaku a které na první pohled musely být do galaxie „nasáty“. 

Divoká Tarantule
Celý tento kosmický zločin by také měl vnést světlo do existence obří hvězdné porodnice známé jako mlhovina Tarantule. Kdyby tato masivní mlhovina ležela v místě známé mlhoviny v Orionu, zabírala by na obloze plochu 60 měsíčních úplňků a zářila by tak jasně, že by v noci předměty vrhaly znatelné stíny. Mlhovina Tarantule je astronomům známá jako aktivně hvězdotvorná oblast a už v malém přístroji v ní rozlišíme desítky hvězd. Mlhovina ovšem leží na okraji Velkého Magellanova oblaka, kde by za normálních okolností tak intenzivní tvorba hvězd probíhat neměla. Vysvětlení se nabízí až při uvážení interakce s Malým Magellanovým oblakem, při které je plyn z menší galaxie vtahován do větší. Tlaková vlna tohoto plynu se ve vysoké rychlosti sráží s plynem větší galaxie a na tomto rozhraní tak panují podmínky k překotné tvorbě nových hvězd. Hvězdy jsou ovšem velmi hmotné a nestabilní. Na sklonku svého života mohou snadno explodovat jako supernovy, čehož astronomové byli svědkem docela nedávno – v roce 1987. 

Magellanova oblaka u Mléčné dráhy na noční obloze v ChileFoto: Miloslav Druckmüller

Skvosty na jižní obloze
Možná vás teď napadlo prohlédnout si obě galaxie na vlastní oči. Bohužel Velké a Malé Magellanovo mračno z našich zeměpisných šířek nikdy nespatříme. Nacházejí se na jižní obloze v téměř dokonalém rovnostranném trojúhelníku s jižním nebeským pólem. Jsou proto stejně důležitými orientačními objekty, jako je na severní obloze sedmice hvězd známá jako Velký vůz. Obě Magellanova mračna, pojmenovaná na počest známého mořeplavce Fernanda Magellana, jsou velmi výrazná a na jižním nebi díky obecně menšímu světelnému znečištění snadno vyhledatelná pouhýma očima. Nejlepší období k jejich pozorování bývá na podzim, kdy obě trpasličí galaxie stoupají v průběhu noci nejvíce nad obzor. Milovníci noční oblohy je pak ještě více obdivují v malých dalekohledech, ve kterých například ve Velkém Magellanově oblaku vyniknou nádherné struktury již zmiňované mlhoviny Tarantule a u Malého „bratříčka“ lze najít jasnou a na hvězdy velmi bohatou kulovou hvězdokupu 47 Tucanae.