Liliputánský efekt v masovém vymírání

Zkamenělina hlavonožce /Ptenoceras alatum - Amonit ??/ (Regionální muzeum vesnice Dolní Újezd)Foto: Iveta Nádvorníková

Mořský ekosystém se po největším vymírání v dějinách vzpamatoval mnohem rychleji, než se zatím zdálo. Dokazují to fosílie obřích plžů, které jsou staré asi 254 milionů let.

Největším masovým vymíráním v dějinách Země byla událost na rozhraní permu a triasu před 252,6 miliony let. Během ní bylo zcela zdecimováno více než 90 % všech mořských druhů. Ty, které katastrofu přežily, se musely potýkat s velmi změněným prostředím: oceány obsahovaly méně kyslíku, voda v některých oblastech byla jedovatá a zaběhané potravní řetězce náhle zkolabovaly. Přeživší organismy se s tím vyrovnaly zmenšením své velikosti, což paleontologové s nadsázkou označují jako liliputánský efekt. 

Až dosud se předpokládalo, že pravěkým liliputům trvalo několik milionů let, než dosáhly původní velikosti z dob před velkým vymíráním. Dosud známé fosílie mořských plžů (Gastropoda) z období po velkém vymírání na hranici permu a triasu jsou velké maximálně 1 centimetr - což dobře odpovídá liliputánskému efektu. Mezinárodní tým paleontologů ale v Utahu objevil fosílie plžů, které jsou velké kolem 7 centimetrů a pocházejí z doby pouhého jednoho milionu let po velkém vymírání. Objev francouzských paleontologů tak názorně ukazuje, že liliputánský efekt je v případě plžů buď trochu přeceňovaný, nebo pro ně neplatí. 

Obří plži jsou ale zvláště zajímaví ve spojení s nedávným objevem, že hlavonožci amoniti dosáhli své původní biodiverzity také za pouhý jeden milion let po vymírání na hranici permu a trisu. Jak se tedy zdá, oceánský ekosystém se po vymírání začal vzpamatovávat s rychlostí, kterou by až donedávna nikdo nečekal. 

Zdroj: CNRS